Fakta-prásknito teď nebo nikdy

toto je shrnutí z internetu a knih

Energie

Pod pojmem energie si většina z nás představí rozvodnu energetických závodů nebo rozsvícenou žárovku. To jsou pravda užitečné věci a dnešní život si už ani nelze bez technických vynálezů představit, ale je tu i jiná energie, o které jen málo kdo ví a většina lidí nemá tušení, jak ji v sobě probudit a jak ji také využít. Řeč je o duševní energii, která má ve skutečnosti ještě větší moc, než ta v elektrárně a o energii těla, nazývané sexuální energie, neboli kundalini nebo dle čínské medicíny nazívané čchi. Existuje mnoho technik, které o této skryté síle učí, ale každému vyhovoje něco jiného,a je dnes velmi obtížné o každé praktice najít kompletní informace. Proto vznikly tyto stránky a naše místnost Energie na lidé.cz,  kde si budete moci vyměňovat informace a zkušenosti s praktikami Jóga, Tantra, Tao, Kamala a jinými, a popovídat si o věcech s tím souvisejících, jako duchovno, podvědomí, esoterika, autosugesce, spiritualita, duševní a fyzická energie a její využití, meditace, tajemno a vše mezi nebem a zemí...


Články této kategorie na sebe navazují! Třeba číst od začátku.


Přestože dvacáté století vešlo do historie jako století vědeckých úspěchů a nevídaného pokroku, nebyla v jeho průběhu nalezena odpověď na mno­ho historických i novodobých otazníků, v četných případech označovaných jako záhady. Za příčinu tohoto stavu lze označit dosud neobjevené skuteč­nosti, které vytvořily bloká du pro správné vyhod­nocení sporných jevů, stejně jako přesvědčení, že vývoj civilizace musí probíhat pouze tak, jak je tradován naší ve školách přednášenou historií. Převládal názor, že mimo to, co již bylo objeveno, nemůže v historii vědy existovat nic, co by překra­čovalo poznaný rámec. Z tohoto hlediska nebylo možné připustit, že v naší době nejsme schopni pochopit konání národů dávných kultur, a proto jejich vývoj a hodnocení byly vtěsnány do neúpl­ných poznatků současné vědy i za cenu pokrouce­ní faktů nebo úmyslného pominutí jistých skuteč­ností. Výsledek je pak samozřejmě nepřesvědčivý a v mnoha případech vyvolává oprávněné pochyb­nosti i mezi samotnými vědci. Stejný postup byl zvolen i pro hodnocení některých jevů naší doby, které rovněž neumíme vysvětlit, např. samovzní­cení lidských těl, posedlost tancem, energii davu apod.

Z našeho výzkumu vyplynuly dosud neznámé skutečnosti, jež nabízejí přesvědčivé vysvětlení ce­lé řady jevů, které doposud nebylo možné objasnit. Byli jsme překvapeni, že nové informace nás zavá­dějí do pravěku stejně jako do nepoznané energe­tické oblasti. Nemohli jsme pochopit, že přírodní energie, která je všude kolem nás a která předsta­vuje i podstatnou část lidského těla, mohla před vědou zůstat skryta po celé dvacáté století. Připa­dá nám neuvěřitelné, že v době počítačů a letů do vesmíru budeme i odbornou veřejnost seznamovat s energií, kterou lidé využívali již před několika tisíciletími. Jsme si vědomi toho, že naše úloha nebude snadná, avšak pokusíme se o její nejlepší zvládnutí. Nejprve čtenáře stručně seznámíme s postupem našeho výzkumu. V dalším textu bu­deme nové poznatky na praktických příkladech podrobněji rozvádět.

Podnětem pro výzkum se stala skutečnost, že buněčné membrány fungují stejně jako kondenzá­tory, které mají schopnost akumulovat elektřinu. Biofyzika uvádí kapacitu buněčných membrán Cm = 1 IlF/cm -2; jeden čtvereční centimetr buněč­né membrány má tedy kapacitu jednoho mikrofa­ra du. Pokoušel jsem se alespoň přibližně zjistit, o jakou plochu buněčných membrán se u člověka jedná. Vyšel jsem z průměrné velikosti buňky a z předpokla du, že z jednoho cm 3 lidské tkáně lze pořídit asi 500 řezů na mikrotomu. Z toho vyplý­vá, že 1 cm 3  lidské tkáně má kapacitu asi 1000 IlF. Celková kapacita lidského těla je tedy úctyhodná.

 V dřívější době jsem převážně pro pobavení ko­legů a známých určoval velikost aury pomocí ko­vové virgule. Rozho dující okamžik pro zahájení vážného výzkumu nastal po úvaze, zda kondenzá­tory mohou rovněž vytvářet auru, když mají náboj jako buněčné membrány. Pomocí kovové virgule bylo snadné prokázat, že kondenzátory mají ko­lem sebe stejnou auru jako lidské tělo.

 Toto zjištění,se stalo podnětem pro dlouhodobý výzkum. Zkoumal jsem velký počet kondenzátorů o nejrůznější kapacitě a snažil se nalézt energetic­kou souvislost mezi náboji kondenzátorů a náboji na buněčných membránách organismů. Prvním poznatkem bylo, že změnou napětí na svorkách kondenzátorů lze manipulovat i s velikostí objemu jejich aury. Mezi počáteční zkušenosti s kondenzá­tory lze zařadit i zjištění, že při pobytu poblíž se­skupení kondenzátorů nabitých na 320 V dochází u člověka v krátké době kromě zvětšování aury rovněž k vyvolání nej­různějších zdravotních anomálií. Usoudili jsme, že buněčné membrány organismů nejspíš reagují po­dobně jako kondenzátory. U kondenzátorů je zvět­šování jejich aury vyvoláno zvyšováním elektrické­ho napětí na elektrodách, u organismů může být zvětšování aury vyvoláno stejným způsobem – zvy­šováním elektrického napětí na buněčných mem­bránách.

 Dalším důležitým odhalením byl fakt, že kro­mě kontaktu s aurou reaguje virgule ve směru od kondenzátorů na větší množství neznámých pod­nětů. V tomto bodě se náš výzkum dočasně zasta­vil, protože v reakcích se nebylo možné orientovat. Až pomohla náhoda, když jsem použil virguli, kte­rou jsem omylem vyrobil jeden centimetr kratší - počet reakcí se zmenšil na pouhou pětinu. Po ur­čité době z toho vyplynula zákonitost a místa re­akcí byla rozdělena do dvou skupin. Kratší virgule označovala místa v téměř pravidelných rozestu­pech (tyto prostory bu du v dalším textu označovat jako E-zóny). Delší virgule reagovala na místa me­zi E-zónami, která v nadále označuji jako interzó­ny.. Ty jsou ve všech případech přilehlé k E-zóně a určují tím vlastně směr ke zdroji energie. Jsou obvykle čtyři, ale v některých případech jich mů­že být více. Aura je v dalším textu označena jako energetický prostor. Všechny tři fenomény – ener­getický prostor, E-zóny a interzóny obdržely název energetické složky. Zdroj, který tyto složky pro du­kuje, je z důvo du odlišení od náboje kondenzátoru označen jako P-náboj. Neznámá energie dostala pojmenování kosmická energie.

Z dalšího výzkumu vyplynulo, že E-zóny a in­terzóny mají tvar slupek a s různými rozestupy přibližně kopírují tvar kondenzátoru, stejně jako jej kopíruje energetický prostor (aura). Jejich po­čet nelze zjistit, protože se ztrácejí v jiných nezná­mých E-zónách. Dalším poznatkem bylo, že zvyšo­vání napětí na svorkách kondenzátorů se projeví mimo zvětšování objemu energetického prostoru také zvětšováním rozestupů mezi E-zónami a in­terzónami.

  Dva nebo více nabitých kondenzátorů postavených vedle sebe tak, aby se jejich energetické prostory dotýkaly nebo překrývaly, splynou v jeden společ­ný P-náboj se společnými energetickými složkami. Z toho lze odvodit, že energetický prostor lidského těla (aura) se rovná součtu energetických prostorů jeho buněk. Při dalších pokusech byl na některých kondenzátorech, které byly bez náboje, zazname­nán samovolný přírůstek napětí. Po několika dnech ověřovacích pokusů z toho vyplynulo pra­vidlo:
„Vybrané kondenzátory s kvalitním izolantem položené do energetických složek nabitých konden­zátorů vykazují nárůst napětí, což se projeví zvět­šováním objemu jejich energetického prostoru. Stejný jev lze pozorovat i u organismů.

Energie - Vodní toky

 Virgule reaguje zejména na vodní prameny ­vyšli jsme tedy do přírody, abychom tam ověřili je­jí činnost. Jako zkušební objekt jsme zvolili malý potok s průtokem vody asi 20 litrů za minutu. Již v počátku experimentů jsme konstatovali, že jde o stejný případ jako u kondenzátorů. Tekoucí voda vykazuje stejné energetické složky jako kondenzá­tory (energetický prostor, E-zóny a interzóny). U kondenzátorů jimi lze manipulovat změnou na­pětí na jejich svorkách, u vodních toků regulací množství protékající vody. Abychom nemuseli do­cházet k potoku a mohli v pokusech pokračovat, nahradili jsme potok hadicí, jíž protékalo stejné množství vody. Zjistili jsme však, že průtok vody v hadici vykazuje menší energetické hodnoty než průtok stejného množství vody v potoce. Po sérii dalších pokusů nás napadlo, že v tom hraje něja­kou roli okolní hornina a že pravděpodobně fungu­je jako zesilovač. Abychom to ověřili, umisťovali jsme do potoka a do všech jeho energetických slo­žek kameny. Náš úsudek se potvrdil, kameny ve své hmotě akumulovaly energii, která byla v in­terakci s P-nábojem vodního toku, což se projevilo zvětšením společného P-náboje. Přenos energie z vodního toku na horninu byl podnětem pro stu­dium menhirů a dalších megalitických staveb.

 Náš výzkum je založen na reakcích virgule, která již předem oprávněně vyvolává jistou nedů­věru a pochybnosti a dosud neobstála ani v jedi­ném zkušebním testu skeptiků. Chyba však není ve virguli, ale v neznalosti zákonitostí jejích reak­cí. Její neomylnost lze snadno prokázat jedno du­chým experimentem: Po jedné straně zakopané vodovodní trubky, vodního pramene nebo potoka vytyčíme v kolmém směru E-zóny do libovolné vzdálenosti. Do energetického prostoru vodního zdroje umístíme skupinu kondenzátorů o celkové kapacitě asi 2 F. Po připojení kondenzátorů na na­pětí asi 12 V zvětší E-zóny vodního toku své pů­vodní rozestupy (oba P-náboje – potoka a konden­zátorů – jsou v interakci). Na konci zkušební trasy budeme mít po levé ruce označeny rozestupy men­ší (tam umístěné kondenzátory nejsou připojeny na napětí a jejich svorky jsou zkratovány), po pra­vé ruce budeme mít označeny rozestupy větší (kondenzátory jsou pod napětím). V obou přípa­dech bude virgule reagovat na příslušné rozestu­py. Na konci zkušební trasy tedy podle velikosti rozestupů E-zón snadno určíme, zda kondenzáto­ry jsou připojeny na napětí či nikoliv. Dále se do­hodneme, který rozestup bude označovat tečku, druhý bude pochopitelně čárka. V dohodnutých intervalech vyšleme pomocí Morseovy abecedy zprávu. Je to natolik přesvědčivé, že ani ten nejza­rytější skeptik nemůže označit výsledek experimen­tu jako náho du a činnost virgule zpochybnit. Virgule obstála ve zkoušce časem, je znázorněna už na starých egyptských památkách a prochází historií až do naší doby. Její tajemství znali již li­dé megalitické kultury, naše civilizace se je bude teprve učit poznávat.

Australský experiment

V roce 1980 prověřoval James Rendy v Austrálii jedenáct proutkařů. Pod povrchem země bylo uloženo deset vodovodních trubek a v kterémkoliv okamžiku zkoušky mohla voda namátkově protékat jednou z nich. Úspěšné určení trubky s proudící vodou bylo překvapivě nízké – ale mohlo jít jen o náhodu. Test ovšem nemohl za daných podmínek skončit jinak, jeho pořadatelé totiž předem stanovili nesplnitelné požadavky a proutkaři neměli tušení, co vlastně hledají. Z hlediska poznatků výzkumu interakce P-nábojů je velice snadné vyhodnotit, proč byl test neúspěšný, a stanovit správné podmínky pro jeho zdárný průběh.

První podmínkou je výběr trasy, kterou budou proutkaři procházet při hledání skryté plastové vodovodní trubky. Místo musí být přijatelné z hle­diska energetických složek jiných P-nábojů. Ener­geticky čisté místo v požadované délce trasy snad ani neexistuje. Účastníci testu by před jeho zahá­jením měli celou trasu o minimální délce 50 met­rů projít, identifikovat reakce virgule na jiné ener­getické složky a taková místa označit. Plastová trubka může být na celé trase umístěna v kolmém směru pouze jedna a musí jí neustále protékat vo­da. P-náboj proudící vody předává energii okolní hornině, v níž se podle místních podmínek nějaký čas akumuluje a vyvolává reakce virgule i po za­stavení protékající vody. Je snadné si představit jaký energetický zmatek zapříčiní deset trubek, v nichž se střídavě zavírá a otevírá voda.

Pro úspěšnost testu musí jeho účastník  procházet trasou s méně citlivou virgulí a označit reakce. Totéž učiní v opačném směru, čímž je ukončeno vytyčení E-zón. Jsou-li označení obou směrů shodná, provede vizuální vy­hodnocení jejich rozestupů. Mezi desítkami roze­stupů je jeden několikrát větší. Je to energetický prostor a hledaná trubka se nachází v jeho stře du, v místě, kde virgule nereagovala. Dříve než místo označí za hledané, ověří si ještě správnost prove­deného měření. Mezi ohraničením energetického prostoru a první E-zónou v obou směrech vytyčí citlivější virgulí interzóny. V obou případech bu­dou více přiléhat k energetickému prostoru.

Vyhledávání vodních pramenů

V předchozím textu už bylo vysvětleno, proč v minulosti uskutečněné zkušební testy s virgulí nemohly být vyhovující. Všichni se dopouštěli stejného omylu, pohyb virgule považovali za reakci na hledané místo, pod nímž se nachází trubka s tekoucí vodou. Skutečnost je ale taková, že mezi velkým množstvím reakcí se hledané místo nachází tam, kde virgule vůbec nereaguje - uprostřed energetického prostoru. Aby test potvrdil, že hledané místo bylo ve všech případech přesně označeno, musel by probíhat následovně.

Musely by být použity kovové virgule, které reagují na energetické složky pouze v kolmém směru k E-zóně. Pořadatelé by vytyčili směr postupu v délce asi 100 metrů. Zkušební trubky, v nichž bude v průběhu testu proudit voda, musí být z plastu (na kov reaguje virgule stejně jako na tekoucí vo du). Účastník pokusu s kovovou virgulí o délce přední části 5 cm zvolna postupuje vytyčenou trasou a místa reakcí označuje kolíky. Kontrolní identifikaci provede i v opačném směru. Pouhým pohledem na několik desítek kolíků je patrné, že rozestupy mezi nimi jsou zhruba stejné, až na jedinou výjimku - uprostřed řady kolíků je rozestup několikrát větší. Větší rozestup vyznačuje hranice energetického prostoru P-náboje hledaného zdroje. Hledaná trubka se nachází uprostřed velkého rozestupu v místě, kde virgule nereagovala. Ostatní kolíky označují E-zóny. O jeden centimetr delší virgulí mezi dvěma E-zónami po obou stranách energetického prostoru vytyčíme interzóny. Přesvědčíme se tak, že v obou případech jsou přilehlé k té E-zóně, která směřuje kP-náboji (skryté trubce). Je to důležitý poznatek, který nás při hledání vodního pramenu spolehlivě přivede až k E-zóně, jež má interzóny přilehlé v opačném směru. Mezi těmito dvěma E-zónami se pod terénem nachází vodní pramen. Je důležité si uvědomit, že v případě, kdy se vodní pramen nachází ve větší hloubce, je veškerý jeho energetický prostor ukryt pod zeminou a na povrchu budou identifikovatelné pouze E-zóny. V takovém případě je hledané místo možné nalézt pouze pomocí interzón. Nejlépe se s takovou situací seznámíme pomocí grafu v příčném řezu, na němž budeme měnit výšku terénu. Energetický prostor ve tvaru válce se ocitne celý pod zeminou, na povrchu ve všech případech zůstanou pouze E-zóny a interzóny.

Energie - Virgule a měření
Virgule a měřící přístroj

  Při setkání s panem Hradilem jsem pochopil, že čidlo pro měřicí přístroj, který by mohl nahradit virguli a které mnoho let marně hledám, má každý člověk (snad i jiné organismy) zabudované ve svém těle. Napadlo mne, že když lze receptory tepla a chladu ovlivnit olovem, aby reagovaly podobně jako virgule, mohlo by snad být možné s nimi experimentovat. Dotazy u lékařů a studiem odborné literatury jsem postupně dospěl k názoru, že to nebude snadné. Zmíněné receptory tepla a chladu se dosud nacházejí v té oblasti medicíny, která teprve bude prozkoumána, současné poznatky neumožňují využití receptorů pro jiný výzkum. Z toho vyplývá, že virgule reaguje na fenomén, se kterým se společně nachází ve sféře, jež na své poznání teprve čeká. Proto používání slova „nevědecké“ v souvislosti s virgulí se jeví jako zastaralé. Je zapotřebí si uvědomit, že reakce virgule je v souvislosti s přírodními zákony, které teprve budou objeveny.

Virgule

V souvislosti s tajemstvím virgule vyvstávají tři otázky. Na jaký fenomén virgule reaguje, jaká síla ji uvádí do pohybu a proč nefunguje v rukou každého člověka? Na první otázku (na jaký fenomén virgule reaguje) odpovídám praktickými příklady v každé části tohoto spisu: virgule reaguje na energetické složky P-nábojů kosmické energie.

 Odpověď na otázku, jaká síla uvádí virguli do pohybu, vyplynula z experimentů, při nichž jsme manipulovali s velikostí energetického prostoru člověka. Kovová virgule reaguje pouze v případě, když dlaň pravé ruky s virgulí vyčnívá z energetického prostoru osoby, která s virgulí pracuje. Ve většině případů a za normálních okolností vyplyne potřebná vzdálenost virgule od těla z přirozeně ohnuté ruky. Dlaň s virgulí se nachází přibližně ve vzdálenosti 40 cm od těla, což splňuje podmínku vyčnívání virgule z energetického prostoru těla. Člověk s virgulí je jedním kladně nabitým tělesem, ostatní energetické složky kosmické energie, které identifikuie, jsou pro něj dalším kladně nabitým tělesem. Člověk s virgulí postupuje pozvolna vpřed. Při kontaktu s energetickou složkou v kolmém směru se virgule odchýlí od přímého směru o 90 stupňů. Reakce virgule byla vyvolána odpudivou silou.

Odpudivá síla působí mezi dvěma stejně nabitými tělesy. Fyzika dosud nezdůvodnila, proč tomu tak je, respektuje pouze skutečnost, že se dvě stejně nabitá tělesa navzájem odpuzují.

Ověřit skutečnost, že virgule reaguje jen v případě, když je mimo energetický prostor P-náboje těla, lze několika způsoby. Přiblížíme-li dlaň s virgulí k tělu, aby z energetického prostoru nevyčnívala, přestane fungovat. Oddálením ruky od těla její činnost opět obnovíme. Jiným způsobem to ověříme tak, že budeme uměle zvětšovat energický prostor osoby pracující s virgulí, která pro obnovení její činnosti bude nucena dlaň s virgulí od těla oddalovat. Zvětšení energetického prostoru těla lze dosáhnout mnoha způsoby. Snadno toho docílíme tím, že v levé ruce podržíme lahvičku s 30 g čistého alkoholu - virgule přestala fungovat, nevyčnívá z energetického prostoru, který se vlivem interakce P-náboje alkoholu a P-náboje hmoty těla zvětšil. Její činnost obnovíme natažením ruky, aby opět z energetického prostoru vyčnívala. Umístíme-li do levé ruky další lahvičku s alkoholem, činnost virgule již obnovit nelze, máme na to ruku příliš krátkou.

  Z našeho výzkumu tedy vyplynulo, že kovová virgule je uváděna do pohybu odpudivou silou. Dále bylo prokázáno, že schopnost pracovat s virgulí lze zrušit manipulací s energetickým prostorem. Opačného efektu, jak vyvolat schopnost pracovat s virgulí, se nám zatím nepodařilo docílit. Zkušenosti ale naznačují, že struktura energetického prostoru není jen energetickou záležitostí.

  Z toho vyplývá, že elektrické napětí na buněčných membránách organismů je neustále ovlivňováno nesčetnými P-náboji všeho druhu. Je velice snadné experimentálně prokázat, že razantním zvyšováním napětí na buněčných membránách lze v krátké době vyvolat zdravotní poruchy. Z toho lze odvodit, že pozvolným zvyšováním napětí na buněčných membránách se mohou zdravotní poruchy dostavit za delší dobu plíživým způsobem. Dále z toho lze usoudit, že opačným způsobem snižováním přepětí na buněčných membránách by mělo jít takto vyvolané zdravotní poruchy odstranit nebo aspoň zmírnit.

  Negativní energetické ovlivňování organismů není obtížné zdůvodnit, Každý elektronický přístroj je zkonstruován na určité elektrické napětí a větší odchylky napětí v obou směrech jsou zdrojem poruch. Bioelektronika lidského těla byla rovněž "vyprojektována" na optimální napětí. Jeho zvyšováním nebo snižováním jsou negativně ovlivňovány buňky, které ztrácejí schopnost správné činnosti, což se následně projeví větší nebo menší zdravotní anomálií.

 Když jsem byl přesvědčen, že reakce virgule již dokonale ovládám, z nepochopitelných důvodů mi přestala sloužit. Trvalo mi celé dva týdny, než jsem zjistil příčinu. Zní to neuvěřitelně, ale virgule v energeticky čistém prostředí fungovala jenom omezeně a nepřesně. V místě svého bydliště a jeho okolí mám zmapovány všechny podzemní vodní prameny i jejich energetické složky. Stalo se to v době sucha, kdy podzemní vodní prameny vyschly. Na pracovní ploše, na níž jsem prováděl experimenty, pokud ještě virgule fungovala, se nacházely interzóny vodního pramene. Po vyschnutí pramenů zmizely z pracovní plochy rovněž interzóny, které činnost virgule podmiňovaly. V té době jsem již měl zkušenosti s náboji elektrických rozvodů, takže když jsem si to uvědomil, nahradil jsem interzóny vodního pramene interzónami čtyř dvě stě dvaceti voltových kabelů, položených podélně na pracovní ploše. Činnost virgule se ihned v plném rozsahu obnovila.

...

Energetické rozvody vysokého napětí

interzóny mezi dvěma E-zónami jsou ve všech případech přilehlé k E-zóně, která určuje směr k P-náboji. Tento výše zmíněný poznatek nás přivedl i ke zdroji neznámé agresivní oblasti, kterou jsme v terénu identifikovali. Jejím původcem byl rozvod vysokého napětí elektrické energie. Několik dalších týdnů poté jsme u všech druhů rozvodů vysokého napětí zakreslovali do grafů velikost jejich energetických složek. Studiem E-zón vysokého napětí jsme získali další zkušenost. Každá třetí E-zóna je asi desetkrát širší než obě předcházející. Tedy každá třetí, šestá, devátá atd. je desetkrát širší a agresivnější. Toto pravidlo jsme zpětně ověřili a zjistili jsme, že se vztahuje na E-zóny všech druhů P-nábojů.

 Dlouhodobý pobyt v blízkosti stožárů elektrického vedení s vysokým napětím způsobuje rakovinu krve. Vyplývá to ze studie proslulého britského vědce sira Richarda Doola, o níž informoval londýnský list The Sunday Times. Prof. Dool, který v 60. letech objevil souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, zveřejnil zprávu, že dětem žijícím v blízkosti vysokonapěťových rozvaděčů proudu hrozí onemocnění leukemií. Pan profesor Dool má zřejmě na mysli energetický prostor, jehož průměr činí až 60 metrů, má tvar válce a sleduje trasu vedení. E-zóny mají rozestupy asi 8 metrů. Ve tvaru slupek kopírují tvar energetického prostoru a ve větších vzdálenostech od zdroje nabývají obrovitých rozměrů. Pobyt člověka v energetickém prostoru vedení s vysokým napětím zvětší elektrické napětí na jeho buněčných membránách na několikanásobek, což lze snadno experimentálně prokázat. Pro člověka je však stejně nebezpečný pobyt v E-zónách stožárů elektrického vedení s vysokým napětím, byť jsou tyto zóny od vedení značně vzdáleny. Vzdálenost jim na agresivitě nic neubírá, je jich mnoho a jsou mezi sebou vodivě propojeny. Je snadné je v terénu identifikovat podle téměř konstantních rozestupů E-zón.

  Pro názornou představu o jejich množství mohu uvést, že v České republice je obtížné nalézt místo pro stavbu domu, na němž by se nenacházela E-zóna rozvodu vysokého napětí. Za ještě škodlivější pro člověka lze označit místa křížení E-zón rozvodů vysokého napětí – v takových lokalitách se nárůst napětí na buněčných membránách projeví podstatně výrazněji.

  Základní škola v blízkosti mého bydliště má půdorys 40 x 16 m, protíná ji devět E-zón rozvodů vysokého napětí a v sedmi případech dochází k jejich křížení. Děti jsou v takových místech energeticky negativně ovlivňovány, což se může vedle poškození zdraví projevit i na jejich prospěchu. Ve většině případů se však lidé nenacházejí v agresivní E-zóně po celý den, jeho část mohou strávit v energeticky čistém prostředí. Jsou ale případy, že někdy jsou v agresivním prostředí E-zóny rozvodu vysokého napětí nuceni pobývat 24 hodin denně, jako např. pacienti v nemocnici apod.

 Velikost naměřeného energetického prostoru u rozvodu 0,4 kV pravděpodobně upoutá pozornost svou neúměrností k energetickému prostoru rozvodů o vyšším napětí. Všechno je ale v pořádku, funguje to stejně jako u vodního toku. V rozvodné síti 0,4 kV protéká proud ve stovkách A, na rozdíl od rozvodů vysokého napětí, jejichž intenzita představuje jen desítky A. Ve většině případů bývá P-náboj rozvodu 0,4 kV v interakci s P-nábojem stavby a celá budova tak vytváří společný energetický prostor.

Nárůst napětí na buňkách

Negativní dopad energetických složek P-nábojů (energetický prostor, E-zóny a interzóny) na organismy jsem zaznamenal při pokusech se skupinami kondenzátorů s větší kapacitou a vyšším napětím. Projevil se náhle se dostavivší únavou a narůstající bolestí v oblasti lopatek. Následovala celková nevolnost, zrakové potíže se demonstrovaly kmitáním předmětů, které jsem pozoroval, a náznaky závrati s třesem levé ruky mne přinutily, abych energetický prostor co nejrychleji opustil. S velkými potížemi jsem se přemístil na lůžko vzdálené 15 m, kde asi po půl hodině začaly zdravotní potíže ustupovat. Přetrvávala únava a stav podobný opilosti. Tehdy jsem si neuvědomil souvislosti s nábojem kondenzátorů a znovu jsem se vrátil do energetického prostoru kondenzátorů. Po malé chvíli se však uvedené potíže opět dostavily. S podobnými zdravotními problémy (např. s bolestivým strnutím šíje, bolestí středního ucha přetrvávající do druhého dne či bolestí při jakémkoliv pohybu) jsem se při experimentování s vysokým napětím na kondenzátorech setkal pokaždé.

Všichni členové mé rodiny mají s přepětím na buněčných membránách bohaté zkušenosti. Syn je popisuje následovně: „V mém případě postupně narůstala nesnesitelná bolest v oblasti šíje a vrchní části páteře a při jízdě autem k lékaři dostoupila do té míry, že sebemenší otřesy auta (bylo to po 30 minutách po opuštění skupiny kondenzátorů o vysokém napětí – 320 V) vyvolávaly natolik intenzivní bolest, že nebylo možné v jízdě pokračovat. Stav těla, které neskutečná bolest donutila k nehybnosti či spíše k strnulosti umožňující pouze dýchání, se začal pomalu zlepšovat až po několika hodinách, kdy došlo k poklesu napětí.“ Buňky organismů jsou nositeli elektrického náboje a přenos energie vyvolávající nárůst napětí v nich probíhá stejným způsobem jako u kondenzátorů.

Lze tedy předpokládat, že jisté elektrické napětí na buněčných membránách je pro činnost buněk optimální a jakákoli odchylka od tohoto napětí v obou směrech činnost buněk omezuje, zejména pak buněk mozkových. Pro názornější představivost rozdělíme nárůst napětí na buňkách do deseti stupňů. Předpokládám, že v průběhu našich experimentů, kdy jsme v krátkém čase sami na sobě zaznamenali zdravotní poruchy, jsme se nacházeli ve středním, tedy pátém stupni. Z toho lze odvodit, že nižší stupeň zvýšeného napětí nevyvolá stav bolesti, ale přivodí jen únavu spojenou s omezenou činností buněk. A naopak, vyšší stupně zvýšeného napětí mohou vyvolat stavy, při nichž člověk nad sebou ztrácí kontrolu, jak se to děje např. při „posedlosti tancem“, nebo dokonce destrukcí buněk, takže dojde k jejich samovznícení. Za nejzávažnější poznatek našeho výzkumu považujeme skutečnost, že P-náboj člověka i dalších organismů zaujímá mezi ostatními P-náboji neživé hmoty stejnou pozici.

Před přijetím či odmítnutím těchto informací znovu připomínám, že je nelze dát do souvislosti se známými skutečnostmi – nelze je tedy posuzovat, je pouze možné ověřit je opakováním experimentů, které popisuji.

...

P-náboj má veškerá hmota

V průběhu několikaletého experimentování s P-náboji jsme dospěli k poznatku, že snad ani nelze najít hmotu, která by nevykazovala vlastní P-náboj a příslušné energetické složky. U některých hmot nelze virgulí P-náboj prokázat, ale jen proto, že virgule není dostatečně citlivá. Příkladem jsou horniny, pokud se nenacházejí v energetické složce silnějšího P-náboje. Jejich energetickou hodnotu není možné identifikovat, stejně jako u vody, která není v pohybu, nestlačených plynů, materiálů s malou hmotností apod. Všechny plyny, kapaliny a hmoty však mají vlastnost přejímat energii od větších P-nábojů.

 Stejným způsobem jako s kondenzátory jsme experimentovali s kovy a dospěli jsme ke stejnému výsledku. Všechny běžně používané kovy, které jsme měli k dispozici, vykazovaly velký P-náboj a stejné energetické složky jako nabité kondenzátory, rozdíl byl pouze v rozestupech jejich E-zón a interzón. Tehdy jsme rozestupy E-zón a interzón u hmoty nazvali čárkovým kódem. Každý kov má svůj specifický kód. Položíme-li na sebe dva nebo více různých kovů, vznikne jiný čárkový kód, stejně jako když na kov umístíme magnet, nabitý kondenzátor, horninu, organismy, polodrahokam, krystal nebo jinou hmotu. Uvědomili jsme si, že počet kombinací by představoval astronomické číslo, a od dalších experimentů jsme upustili. Výzkum v oblasti čárkových kódů hmoty se vymyká našim možnostem.

Uznávaný německý vědec Karl von Reichenbach experimentoval v devatenáctém století se zářením hmoty, které označoval jako „ódické záření“. Mezi zdroje emitující jím popisované záření zařadil také chemické reakce. Při různých chemických reakcích jsme ověřili, že jde o stejné energetické složky se stejnými vlastnostmi jako u kondenzátorů, vodních toků i dalších P-nábojů. Např. na grafu nábojů ohně jedné až deseti hořících svíček lze prokázat přímou úměrnost mezi objemem energetického  prostoru jejich P-náboje a počtem svíček.

Abych čtenářům lépe přiblížil energetické spolupůsobení hmoty, popíši experiment interakce P-náboje mohutného stromu (lípy) a skupin nabitých kondenzátorů, tedy spolupůsobení přírodního a umělého P-náboje. Na asfaltovém chodníku jsem trvanlivou barvou označil energetické složky stromu. Energetický prostor, který kopíroval tvar stromu, měl průměr 36 metrů. Rozestupy E-zón byly různé, v rozmezí od 390 do 970 cm. Interzóny byly ve všech případech čtyři, přilehlé k E-zóně směřující ke stromům.

  Experimentovat jsem začal tak, že jsem do energetického prostoru stromu umístil skupinu deseti kondenzátorů o celkové kapacitě 1,5 F, které jsem připojil na napětí 12 V. E-zóny zůstaly na svých místech, počet interzón se změnil na pět a byly mezi nimi větší rozestupy. Potom jsem zmíněné kondenzátory nahradil skupinou kondenzátorů o celkové kapacitě 2,6 F nabitých na 12 V. Po obou stranách každé třetí E-zóny se počet interzón zvětšil na šest, v ostatních případech jich bylo pět. Následný pokus probíhal tak, že jsem v energetickém prostoru stromu zapojil obě skupiny kondenzátorů na stejné napětí 12 V. Výsledkem bylo, že ve všech případech se počet interzón zvětšil na šest a zvětšily se jejich rozestupy. Při dalším zvyšování kapacity se interzóny opět přiblíží ke každé třetí E-zóně a při zvyšování napětí se rozestupy E-zón zvětšují.

  Stejně můžeme s E-zónami a interzónami manipulovat, umístíme-li do energetického prostoru stromu místo nabitých kondenzátorů jiné P-náboje, např. autobus apod. V případě společného P-náboje tří stromů má každá první a druhá E-zóna šířku asi 10 cm, každá třetí E-zóna je široká asi jeden metr. Energetický prostor, E-zóny a interzóny přibližně kopírují tvar stromů. Podařilo se mi vytyčit E-zóny a interzóny do vzdálenosti 120 m, ale pokračovaly dále do energetického prostoru lesa. E-zóny a interzóny představují u všech druhů P-nábojů jakési energetické slupky, které pronikají zeminou, všemi druhy staveb i kovy.

  Další experiment s energetickými složkami stromů probíhal tak, že jsem do třetí E-zóny posadil na jednu hodinu asistenta, u něhož jsem před pokusem identifikoval poloměr energetického prostoru 45 cm ve výši hrudníku. Po jedné hodině pobytu v této E-zóně se poloměr jeho energetického prostoru zvětšil na 100 cm. Při stejné době pobytu v první a druhé E-zóně byl energetický zisk asi o 10 % menší. Abych si ověřil, jaký energetický zisk se projeví ve křížení E-zón jiných P-nábojů, provedl jsem stejný pokus ve skupině stromů se společným P-nábojem ve vzdálenosti asi 100 m. Jednohodinovým pobytem asistenta v křížení dvou třetích E-zón P-nábojů stromů byl zaznamenán energetický přírůstek asi o 10 % větší oproti pobytu v samostatné třetí E-zóně. Energetický zisk u člověka lze dále zvětšovat tak, že do stejné E-zóny, v níž se osoba nachází, umístíme v libovolné vzdálenosti nabité kondenzátory. V zimním období, kdy strom neměl listy, měl jeho energetický prostor průměr 4 metry. Je zajímavé sledovat jeho zvětšující se energetický prostor v jarním období s přibývající listovou plochou.

Odumírání lesů

Koncem roku 1982 byla veřejnost poprvé informována o novém, rychle se šířícím o dumírání lesů. Německý inženýr Werner Berends z Hamburku tento jev komentuje následovně: "Na území Spolkové republiky Německo lze snadno doložit, že nejvíce jsou poškozeny jehličnaté lesy v hlavním směru větrů v lokalitách kolem nových vedení vysokého napětí, pokud jsou v provozu alespoň pět let. V letech 1983 a 1984 jsem pozorně sledoval škody v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Došel jsem k názoru, že existuje přímá souvislost mezi tímto o dumíráním lesů a instalováním nových elektrických vedení o nejvyšších hodnotách napětí (400 k V). «

Berends poukazuje na vědecky nezpochybnitelnou skutečnost, že na vedení vysokého napětí dochází ke koronárním výbojům, čímž vzniká ozon a kysličníky dusíku a vlivem silného elektrického pole se ionizuje vz duch. "Zvláště mlhavé počasí je příznivé pro tyto procesy, které neprobíhají jen ve výši stromů, nýbrž často i uvnitř lesa. Kapičky mlhy, plné škodlivin, tak mohou přijímat ještě další jedy a jsou při tom silně ionizovány. Při každém procesu ionizace existuje rovnováha mezi kladnými a zápornými ion ty. U systémů elektrického vedení vlivem neustálé intenzity a nesymetričnosti elektrických polí a vlivem gravitace a větru tomu tak není. Vzhledem k velkému rozsahu nových systémů vedení vysokého napětí jsou ionizovány obrovské plochy lesů.

V severních horských oblastech České republiky lesy o dumírají také. Nepochybuji o tom, že hodnocení pana inženýra Berendse je správné, ale domnívám se, že jím uváděné příčiny bude nutné ještě doplnit. V České republice rozvod 400 k V prochází mnoha zalesněnými místy, ale poškozené lesy se nacházejí pouze v severním regionu. Nechci tím říci, že rozvody vysokého napětí jsou pro organismy neškodné, právě naopak. Jejich plíživý negativní vliv zatím uniká naší pozornosti a ''nevadí nám", stejně jako starým Římanům "nevadilo" pití vína z olověných pohárů.

V průběhu našeho výzkumu jsme se podobnou problematikou již zabývali, když Ústav zdravotnických informací a statistiky zveřejnil mapu České republiky, na níž jsou označeny oblasti s rozdílným výskytem onkologických onemocnění. Jako rizikové oblasti byly označeny severní Čechy, Šumava a severní Morava. Místa s nejmenším rizikem představují střední Čechy a jižní Morava. Stejně tak z deseti rizikových zalesněných ploch v České republice pouze v jedné z nich dochází k o dumírání porostů. Dát do souvislosti o dumírání lesů s výskytem onkologických onemocnění má své opodstatnění, v obou případech dochází u organismů k poškození buněk. Vyhodnotíme-li všech deset rizikových ploch z hlediska množství všech druhů rozvodů vysokého napětí, odhalíme tím závažnou skutečnost. V oblasti, kde dochází k o dumírání lesu, je počet elektrických rozvo du vysokého napětí dokonce několikrát větší než v každé ze zbývajících devíti rizikových oblastí. (Rozvody vysokého napětí jsou zakresleny v turistických mapách.)

...

Energie - Nemocnice a budovy

Nemocnice

V době jednoměsíční stávky lékařů v izraelských nemocnicích v nich zemřelo tak málo lidí jako nikdy předtím. Stejná situace se opakovala také v Bogotě a v Anglii. Ve všech případech byla v průběhu stávek zaznamenána o 35 % menší úmrtnost. Je mnoho faktorů, které mohou být toho příčinou, ale pro závažnost celého problému pokládáme za důležité je všechny důkladně posoudit. Podle našich poznatků může být jednou z příčin energetické přepětí budov.

  Nemocnice s nadměrnou úmrtností pacientů jsou pravděpodobně moderní budovy s ocelovou konstrukcí, opláštěné hliníkem a sklem obarveným kovovými kysličníky. Lůžka a ostatní vnitřní vybavení jsou převážně rovněž kovové. Všechny kovy však mají velký permanentní náboj, který ve všech případech navyšuje energetickou hodnotu P-náboje lidského těla. Dalším rozho dujícím činitelem pro hodnotu P-náboje budovy nemocnice může být i její situování do agresivních energetických složek kosmické energie.

  Ocelová konstrukce budovy s dalšími kovovými doplňky vytváří jeden společný P-náboj, který je dále energeticky zvětšován P-náboji elektrické instalace, provozní a lékařské technologie, rozvodů vytápění, klimatizace, vodovo du a kanalizace. Mezi záporné energetické faktory se řadí i umístění trafostanice v budově. Energetický prostor budovy nemocnice v takovém případě několikrát převyšuje normální energetickou hodnotu P-náboje lidského těla, což se projeví nežádoucím přísunem energie do těla pacienta.

  Sníženou úmrtnost v nemocnicích, kde probíhala stávka lékařů, lze vysvětlit tím, že byla omezena činnost provozní a lékařské technologie, což se projevilo na společném P-náboji nemocnice, jehož menší energetické složky následovně omezily propojení s dalšími nežádoucími E-zónami.

  Stejná energetická situace, která negativně ovlivňuje zdraví člověka, se může projevit i v jiných budovách, ale lidé v nich ve většině případů nejsou po celý den jako pacienti v nemocnici. Z hlediska našich poznatků by veškeré budovy měly být situovány s ohledem na energetické složky velkých P-nábojů, a pokud nejsou založeny přímo na hornině, měly by s ní být vodivě propojeny. Do stavby by mělo být zabudováno pouze nezbytné minimální množství kovů. Trafostanice a velké rozvaděče by měly být umístěny mimo energetický prostor budovy. Elektrické kabelové rozvody v budově by měly být navrženy tak, aby byly pod napětím jen při odběru energie. Jako jeden z největších zdrojů nežádoucího energetického přepětí budov se jeví potrubní rozvody s nuceným oběhem kapalin, jako např. topení, chlazení apod. V budovách je jich mnoho a jejich energetické složky navršují energetickou hodnotu budovy.

  Elektrické spotřebiče se řadí do skupiny P-nábojů, jichž je v našem okolí nejvíce. Elektronický budík, holicí strojek, žárovka 40 W a další spotřebiče s nízkou spotřebou elektrické energie mají z našeho hlediska stejnou ,energetickou hodnotu jako P-náboj člověka. Elektrické spotřebiče s vyšší spotřebou elektrické energie energetickou hodnotu člověka převyšují (např. televizor, plotýnka sporáku, mikrovlnná trouba apod.). Zapneme-li v přízemí vícepodlažní budovy televizor, jeho energetické složky prostoupí celou budovu. Stejně se ve všech podlažích projeví i jiné elektrické spotřebiče. Výsledným efektem je nežádoucí přepětí energetického prostoru budovy, které následně negativně ovlivňuje její obyvatele.

  Mobilní telefony představují mezi elektrickými spotřebiči samostatnou kapitolu, která si zaslouží více pozornosti. Z našeho hlediska mobilní telefony svým třicetimetrovým průměrem energetického prostoru překonávají všechny ostatní běžně užívané elektrické spotřebiče. Už dlouho shromažďuji informace tiskových agentur, které z vědeckých pracovišť přinášejí poznatky o těchto přístrojích. Uve du některé z nich:

  LONDÝN (SAD) - "Britští vědci z univerzity v Bristolu dokázali, že mobilní telefony jsou skutečně nebezpečné. Jejich vyzařování může způsobit poruchy koncentrace a reakcí, stejně jako vyvolat krátkodobé poruchy paměti. «

  NEW YORK (SAD) - "Mobilní telefony jsou údajně schopné svým zářením poškodit nenarozené děti~ Tvrdí to američtí vědci s poukazem na experimenty s desítkami tisíc embryí slepic a laboratorních myší. tt

   RIJÁD (ČTK) - "Blesk zabil saúdského mladíka, který se dvěma přáteli tábořil na vrcholu hory. Uprostřed bouře mu zazvonil mobilní telefon. Když se chystal přijmout hovor, zasáhl ho blesk.

  LONDÝN (SAD) - "Vědci z britského minister­stva obrany zjistili, že záření mobilních telefonů skutečně ničí mozkové buňky a vede ke ztrátě pěměti. V laboratořích to bylo ověřeno na pokusných krysách.

  LONDÝN (ČTK) - "Dvě nové vědecké studie prokázaly, že používání mobilních telefonů by mohlo přispívat ke vzniku rakovinových mozkových nádorů. Švédský odborník na rakovinu Lennard Hardell dochází ve své studii k poznatku, že riziko vzniku mozkového nádoru se v případě používání mobilního telefonu zvyšuje asi dvaapůlkrát, a volá po tom, aby do prodeje přišly přístroje s nízkou úrovní radiace. BBC informuje rovněž o americké studii, jejíž výsledky nebyly dosud zveřejněny a která také poukazuje na zvýšené riziko vzniku jednoho vzácného mozkového nádoru. tt

  Vedoucí vědecké skupiny zřízené americkými výrobci mobilních telefonů na zkoumání jejich případné škodlivosti vyslovil na základě zveřejnění výsledné studie v pořa du BBC znepokojení. "Máme výsledky, které jasně naznačují, že by mohlo jít o něco vážnějšího, než jsme si dosud myslili, "prohlásil.

Bez mobilních telefonů si snad už nelze život vůbec představit, stejně jako bez elektřiny. Já se snažím škodlivé účinky tohoto přístroje omezit tím, že jej zapínám pouze na dobu, kdy jej potřebuji použít. To si ale podnikatelé a další uživatelé nemohou dovolit. Nezbývá nic jiného než čekat, až pokračující výzkum tyto závady odstraní.

...

Energie - Samovznícení

Samovznícení lidských těl

Samovolné vznícení osob (SHC) představuje pro seriózní badatele jeden z nejkontroverznějších jevů. Výraz samovznícení odpovídá způsobu, kterým lidské tělo dokáže vzplanout bez jakéhokoliv tepelného zdroje. Velice intenzivní a neuvěřitelně ohraničený oheň promění většinu lidského těla v popel. V mnoha případech zůstává nedotčena některá část končetiny, např. nohy. Rovněž některé části oděvu a většina okolních předmětů zůstávají nepoškozeny. V přírodě neexistuje nic obdobného těmto požárům a průvodní jevy se vysmívají zákonům fyziky i poznatkům medicíny. Je možné pochybovat o záznamech případů samovznícení lidských těl z dřívější doby, ne však o fotodokumentaci tohoto jevu ve století dvacátém.

Všechny hypotézy o zdůvodnění samovznícení včetně knotového efektu jsou zpochybněny skutečností, že ani v jediném případě, kdy bylo lidské tělo vystaveno ohni, nebyly zpopelněny i kosti. Při kremaci se lidská těla spalují při teplotách od 600 do 950°C po dobu jedné a půl hodiny a po celou dobu spalování se do kremační pece vhání značné množství vz duchu. Velké kosti a pánev zůstanou i potom rozeznatelné. K jejich přeměně v prach se používá drtič, v němž je roztluče na prach osm železných koulí.

Při samovznícení lidských těl lidé přímo explodují horkem, ve srovnání s nímž musí být normální oheň označen pouze jako vlažný. Tento výbuch je krátký, intenzivní a soustředěný, protože ani v blízkosti v popel proměněného těla nic nevzplane. V některých případech byly zpopelněné mrtvoly zcela oblečeny a oděvy zůstaly nepoškozené.

  Poznatky z našeho výzkumu umožňují předložit hypotézu o samovznícení lidského těla. Jako příklad uve du kondenzátor, na němž budeme pozvolna zvyšovat napětí. Po překročení napěťové hranice, na kterou je kondenzátor dimenzován, dojde k proražení izolantu, v tom okamžiku se uvolní veškerá energie a kondenzátor je zničen. Stejným způsobem se mohou chovat i buňky lidského těla. Každá buňka (tedy i kostní) získá vnějšími vlivy dostatek energie k tomu, aby se mohla sama zničit. Příčinou samovznícení lidských těl je pravděpodobně enormní nárůst energie na buněčných membránách s následným zničením jejich izolačních vlastností a uvolnění veškeré energie v jediném okamžiku.

Protože jsem úvahu o samovznícení lidských těl (SHC) již dříve publikoval na internetu, z ohlasu a připomínek čtenářů lze usoudit, že nejde o případy ojedinělé. Do protokolu o požáru je nutné uvést jeho příčinu. V případě, že by požární specialista do záznamu uvedl "nemám tušení", pravděpodobně by funkci specialisty dlouho nevykonával. Z tohoto důvo du se nějaká příčina, kterou lze dát do souvislosti se známými skutečnostmi, musí vždy najít. SHC může být vyvoláno mohutným energetickým impulsem velkých P-nábojů, v němž se člověk čirou náhodou ocitne.

Je pravděpodobné, že ani silný energetický impuls nevyvolá u každého jednotlivce destrukci jeho buněk. Rozho dujícím faktorem může být to, v jakém energetickém stavu se člověk právě nalézá - ale to lze do značné míry ovlivnit. Domnívám se, že by bylo prospěšné energeticky zmapovat u všech postižených několik předchozích dnů jejich života. Mohli se nacházet ve značném přepětí, vyvolaném nejrůznějšími okolnostmi. Je však nutné začít tím, že specialisté vyšetřující příčiny požáru nebudou ve svých zprávách uvádět důvody, kterým sami nevěří. Bude-li jako příčina požáru označeno SHC, máme předpoklady pro získání statistických údajů a dalších informací pro výzkum. Rovněž si je třeba uvědomit, že energetický impuls může být méně intenzivní a nevyvolá samovolné vznícení těla, ale způsobí »pouze" změnu normálního myšlení. To může být osudné pro piloty, řidiče motorových vozidel, může to být příčinou ztráty sebekontroly osob apod.

S vodivostí E-zón se setkáváme často, ale nevěnujeme jim pozornost. Jako příklad uve du výboj blesku do malého stromu na úpatí svahu. Okolní lesní porost nabízel blesku stromy (smrky) mnohem větší až po vrchol svahu. Po identifikaci místa úderu blesku jsem zjistil, že blesk si »nezvolil" pro svůj výboj malý strom, nýbrž křížení E-zón, v němž se malý strom čirou náhodou nalézal. Po této zkušenosti jsem objížděl okolí a prověřoval "chování blesků" na jiných případech. Dospěl jsem k závěru, že případ "malého stromu" není ojedinělý. Všechny energetické složky P-nábojů jsou pro výboje blesků vodivé. Z toho vyplývá, že za bouře může být nebezpečné nacházet se třeba i ve značné vzdálenosti (až 20 metrů) od mohutného listnatého stromu. V takovém případě jsme součástí jeho energetického prostoru, v němž se energetické přepětí vyvolané úderem blesku do stromu přenáší na buňky našeho těla. To ale neplatí v lese, kde energie výboje je pohlcena jeho obrovitým energetickým prostorem. 

Energie - Planety a vesmír

Každá hmota má P-náboj složený ze tří energetických složek. Nelze pochybovat o tom, že i naše planeta Země má rovněž svůj P-náboj, s energetickým prostorem, E-zónami a interzónami, a stejně tak ostatní planety naší sluneční soustavy včetně Slunce. Lze si představit mohutný trojrozměrný planetární rastr E-zón a interzón. Ale vymyká se již našim představám, jaké energetické změny mohou v tomto rastru probíhat vlivem pohybu planet a jejich hmotnosti. Naše planeta pravděpodobně každým okamžikem získává z kosmického prostoru jak energii impulzivní, tak stálou.

Ověřit tuto hypotézu mohou astronomové za předpokla du, že je možné stanovit polohu planet k časovým údajům v minulosti. Zmíněná "posedlost tancem" byla na Zemi s velkým časovým odstupem zaznamenána dvakrát: 24. července 1956 v Nairobi a o jarním slunovratu v roce 1374 v Porýní. V obou případech trvalo zvýšené energetické působení několik hodin. Mohlo tedy jít o impulzivní energii vyvolanou postavením planet. Posouzení jejich polohy k těmto dvěma termínům by třeba leccos napovědělo. Silné energetické přepětí mohlo být také příčinou, proč Mayové kolem roku 600 našeho letopočtu náhle opustili svá města. V tomto případě muselo nadměrné energetické působení trvat mnohem déle, pravděpodobně několik měsíců, a mělo pozvolný vzestupný průběh. Mayové potřebovali nějaký čas, aby si uvědomili všeobecné zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva. Další dobu potřebovali k tomu, aby jednoznačně rozpoznali, že po opuštění měst jejich zdravotní potíže pominou, ale po návratu do nich se poruchy znovu objeví. Když zjistili souvislost mezi svými mohutnými energetickými stavbami a zdravotními potížemi, které se nadále stupňovaly, rozhodli se svá města opustit. Dlouhý časový úsek vzestupného a následně nutně i sestupného energetického působení mohl být rovněž dán do souvislosti s postavením planet.

Důkazem, že o planetách v souvislosti s kosmickou energií ještě téměř nic nevíme, je skutečnost, že nikdo dosud nezdůvodnil, proč jsou krátké radiové vlny rušeny, když se Jupiter, Saturn a Mars ocitnou v zákrytu. V téže souvislosti se rovněž objevil poznatek o podivném a nečekaném vztahu mezi postavením Jupitera, Saturnu a Marsu při jejich oběhu kolem Slunce a silnými elektrickými poruchami ve vrchních vrstvách zemské atmosféry.

Ne každý z nás měl možnost zúčastnit se karnevalu v Rio de Janeiru nebo dnes již pravidelně konané mega diskoparty v Berlíně, kde v ulicích najednou tančí milion lidí. Na fotbale či při jiné vyprodané sportovní události, kdy je na tribunách několik tisíc lidí, však většina z nás byla. Na stadion jdeme zhlédnout sportovní klání i přesto, že v televizním přenosu jsou zajímavé momenty opakovány. Často své rozhodnutí zdůvodňujeme tvrzením, že doma není "taková atmosféra". Co je to ale ona "taková atmosféra"? Jaký je to fenomén, jenž nám na stadionu dodává do žil onu energii, kterou v sobě cítíme ještě nějakou dobu po jeho opuštění? Proč se tam ale i obvykle hodní kluci chovají jako surovci a výtržníci?

Člověk s průměrným energetickým potenciálem a nábojem vytváří okolo sebe energetický prostor ve velikosti asi 30 cm od povrchu těla. Každý sedící či stojící člověk tedy vytváří energetický prostor, jehož kruhová půdorysná velikost je přibližně jeden čtvereční metr. Představíme-li si kolem každého diváka na stadionu tento pomyslný kruh, zjistíme, že tyto kruhy se většinou protínají. Energetické prostory diváků tak svým spojením vytvářejí jeden společný obrovský prostor - vznikl jeden rozměrově velký P-náboj. O faktu, že silnější P-náboj je schopen prostřednictvím energetických složek, tj. energetického prostoru E-zón a interzón, předávat energii P-nábojům slabším, byť rozměrově větším, jsme se zmínili již v předchozích kapitolách. Plochu pravděpodobně velké většiny stadionů protíná značné množství E-zóna interzón, ať už je zdrojem jejich půvo du např. kanalizace, tramvajová trolej, vzdálený vodní tok nebo rozvod vysokého napětí. Budeme předpokládat, že náš hypotetický stadion pro 14000 diváků protínají dvě silné E-zóny, osm interzón a několik slabších E-zón. Pokud bychom seděli na stadionu sami, byla by naděje na náš střet se silnou E-zónou přibližně 1 : 700. Vytvoříme-li ovšem za pomoci svých několika tisícovek sousedů jedno velké energetické těleso, začnou být osoby, které jsou v kontaktu se silnou E-zónou, nabíjeny, přičemž v momentě, kdy kapacita těchto osob převýší kapacitu vedle sedících sousedů, začnou jim osoby s nadbytečnou energií svůj přebytek předávat. Tímto způsobem se energie předává dál a dál. U většiny přítomných vzroste kapacita jejich buněčných membrán nad optimální mez. Mnoho diváků si tuto již lehce zvýšenou energetickou hladinu ještě zvýší konzumovaným alkoholem. Zvýšené napětí buněčných membrán z vypitého alkoholu se postupně "přelévá" ze zvětšených energetických prostorů lidí, kteří alkohol konzumovali, i na jejich sousedy.

Fandové, na jejichž buněčných membránách vzroste napětí, se stávají nejprve živější, mají větší chuť k pohybu, podobně jako při konzumaci alkoholu se jim lehce otupí mysl a často se bohužel dostaví agresivita. Po delší době, pokud jsou buňky člověka vystaveny trvalému přepětí, propukají u lidí depresivní stavy. Tak dlouho však sportovní utkání nikdy netrvají. Místa, kde se do blízkého kontaktu dostane značné množství lidí, mají na psychiku účastníků obdobný účinek jako slabá droga.

   Není jedno duché odpovědět na otázku, kdy si lidstvo poprvé uvědomilo davový efekt. Ani nemáme zmapováno, zda řečtí a římští stavitelé pro své kamenné kulturní stánky, jakými byla např. kolosea, nevybírali záměrně místa v E-zónách, kde by se kamenná stavba trvale nabíjela, a to z důvodů, aby kamenná, energeticky "hladová" stavba neodebírala návštěvníkům energii. Současná identifikace zón těchto starých stadionů by už nemusela být efektivní, neboť novodobým vytvořením mnoha umělých E-zón, vzniklých třeba provozem elektráren, byly staré stabilní zóny např. i mořských proudů vzájemnou interakcí vychýleny do jiných poloh.

Posedlost tancem

V ulicích keňského hlavního města Nairobi se 24. července 1956 v patnáct hodin vyskytl podivný jev. Zhruba dvě stovky mužů a žen tančilo na hlavní nairobské ulici. Tanečníci měli v obličeji žalostný výraz, jako by se dali do tance z něčího donucení. O hodinu později již tančilo dvacet tisíc mužů, žen a dětí. S tančícími nebylo možné komunikovat, nikoho nevnímali. Do křepčení se postupně zapojilo asi padesát tisíc lidí nacházejících se v přesně vymezeném kruhu, jehož průměr činil tři a půl kilometru. Tanci v onom magickém kruhu však nepodlehli všichni, ale pouze lidé, kteří měli v kapsách mince nebo jiné kovové předměty. Ve dvacet hodin vše skončilo jako když utne, nikdo nebyl zraněn, nikdo nezemřel. Jde o velmi vzácný jev, který jen s některými odlišnými příznaky byl zaznamenán již o jarním slunovratu roku 1374 v Porýní.

Poznatky z našeho empirického výzkumu nabízejí vysvětlení "posedlosti tancem". Vymezený kruh, ve kterém nechtěný taneční maratón probíhal, byl energetickým prostorem velkého P-náboje, o něž ve velkoměstech není nouze. Vlivem zvětšené koncentrace E-zón velkých P-nábojů získal uvedený energetický prostor nadbytek energie, což se u "tanečníků" projevilo zvýšeným napětím také na mozkových buňkách, které kovy svým permanentním P-nábojem ještě zvětšily. Podobný nárůst hodnot P-náboje těla lze vyvolat rovněž seskupením kondenzátorů o vysokém napětí. Při experimentech s uvedeným nábojem se nám podařilo vyvolat třes rukou a lze předpokládat, že jinými kombinacemi kapacit a napětí je možné vyvolat třes i dalších orgánů. Velký časový odstup mezi oběma zmíněnými případy může napovídat, že jde o vzácnou kombinaci interakce přírodních P-nábojů.

Toto tajemství vzrušuje veřejnost od roku 1872, kdy dvoustěžník Mary Celeste vyplul 5. listopa du z New Yorku a směřoval do Janova, ale o měsíc později byl nalezen anglickou brigou Dei Gratia bez posádky mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Obvykle bývají podobné lodi objeveny v dezolátním stavu - bez stěžňů, částečně zatopené a pod. S Mary Celeste to bylo jinak, byla naprosto v pořádku. Náklad se nalézal na palubě nedotčen. Všechno vypovídalo o náhlém, nepřipraveném odcho du posádky, ale nic nenaznačovalo nějaké katastrofě, která normálně bývá příčinou opuštění lodi. V kajutě stály lodní kufry osazenstva, nenašel se žádný náznak toho, že by muži balili věci a chystali se opustit palubu. Spíše se ve velkém spěchu kamsi vrhli, protože na lodi zanechali nejen obsah svých kufrů, ale i gumové holínky, dýmky a mnoho dalšího, co měli rádi, co mělo hodnotu nebo bylo životně důležité. Co tedy mohlo být příčinou opuštění plavidla?
Se značným odstupem doby naše poznatky nabízejí vysvětlení, jak k záhadné tragédii mohlo dojít. V předchozím textu byly popsány různé zdravotní poruchy od nevolnosti přes nesnesitelné bolesti, ztrátu vědomí až po samovznícení, které byly u lidí vyvolané umělými i přírodními P-náboji. Jsem přesvědčen, že podobných stavů lze umělými P-náboji vyvolat mnoho. Experimentovat v této oblasti jsem okamžitě přestal, když jsem na sobě zjistil, že pokusy trvale poškozují zdraví. Domnívám se, osazenstvo lodi Mary Celeste vlivem P-nábojů (tehdy ještě pouze přírodních) se dostalo do situace adekvátní požáru výškové budovy, při němž se lidé "zachraňují" skokem z okna. Pro nesnesitelnou bolest a sníženou schopnost vyhodnotit danou situaci posádka i cestující rychle opustili loď skokem do vody.
Osud posádky lodi Mary Celeste není ojedinělý, v historii námořní plavby je podobných případů zaznamenáno více. Ve většině z nich jde pravděpodobně o stejnou situaci, jaká nastala u Mary Celeste. Nelze vyloučit, že stejnému osu du neuniknou ani letadla, černá skříňka z nedávno havarovaného letadla SWISSAIR nezaznamenala pro poruchu elektroniky poslední minuty letu. Podobných leteckých tragédií, kdy nebyla objasněna jejich příčina, je značné množství.

Autonehody

V průběhu spalovacího procesu v zážehových i spalovacích motorech probíhá chemická reakce, která dává vzniknout P-náboji. Dalšími zdroji P-náboje automobilu jsou: chemická reakce v akumulátoru, kovová hmota, pohonné hmoty, proudící kapaliny v systému chlazení nebo klimatizace, elektrická instalace, elektrické spotřebiče, tlak vz duchu v pneumatikách, řidič a také spolujezdci. Všechny uvedené P-náboje splňují podmínku překrytí svých energetických prostorů, jsou vzájemně v interakci a vytvářejí jeden společný P-náboj. Jedním z experimentů, které předvádíme zájemcům o náš empirický výzkum, je sledování nárůstu P-náboje automobilu. Nejprve zakreslíme do grafu energetický prostor a E-zóny, dokud je vozidlo neobsazené a motor neběží. Dále zakreslujeme do grafu energetické hodnoty vozidla s posádkou, motorem v cho du, se zvýšenými otáčkami, se zapnutými elektrickými spotřebiči a mobilním telefonem. Neméně zajímavé je sledovat energetické rozdíly P-náboje automobilu zaparkovaného do E-zóny rozvo du vysokého napětí a vně této zóny.

Policie na celém světě evi duje místa, kde z nevysvětlitelných důvodů dochází velmi často k nadměrnému počtu dopravních nehod. Jedna taková lokalita je na okraji Prahy v obci Jesenice. Při návratu z víken du se na vedlejší silnici vytvoří pomalu popojíždějící kolona vozidel, které postupně vjíždějí na komunikaci s předností v jízdě. "Je to velmi kritický úsek. Sice se zde nestávají vážné nehody se smrtelnými následky, ale těch malých je mnoho, konstatoval šéf středočeských dopravních policistů.

   Vyhodnotíme-li zvýšený počet dopravních nehod na uvedené křižovatce, vyplyne z toho neobvyklý závěr. Jednotlivá popojíždějící vozidla splňují podmínku pro překrytí svých energetických prostorů, a tak celá kolona vytváří jeden společný P-náboj. Tento P-náboj kolony vozidel je energeticky navýšen z pěti energetických prostorů vedení vysokého napětí protínajících komunikaci. U řidičů a spolujezdců, kteří jsou součástí P-náboje kolony, se to projeví zvýšeným napětím na buňkách a následně poruchami ve správnosti' a rychlosti vyhodnocování informací.

V tomto případě je nutné kalkulovat ještě se skutečností, že lidé opouštějí zalesněné rekreační středisko, které vytváří společný energetický prostor. Ten je rovněž zmíněnými pěti rozvody vysokého napětí negativně ovlivněn. Lidé po dobu pobytu v energetickém prostoru byli jeho součástí, lze tedy předpokládat, že s určitým přepětím na buňkách již nastupovali do svých automobilů. Zde se nabízí otázka, proč tedy způsobí dopravní neho­ du pouze malé procento řidičů? Na to lze odpovědět tak, že všichni řidiči neměli hodnotu energetického přepětí na stejné úrovni. Její velikost lze ovlivnit pobytem v E-zóně, o které v rekreační oblasti s přítomností pěti rozvodů vysokého napětí nemůže být nouze, může to být způsobeno požitým alkoholem i po větším časovém odstupu, zdravotním stavem a.dalšími okolnostmi.

Jako místo s největším počtem nehod označila policie úsek na dálnici Dl mezi přípojkou Šeberov a hranicí Prahy. Na turistické mapě č. 37 zjistíme, že v obci Šeberov stojí v blízkosti dálnice rozvodna, která je od jihu připojena na elektrické rozvody vysokého a velmi vysokého napětí. Uvedená rozvodna zajišťuje dodávku elektrické energie do několika pražských čtvrtí. Pouze odborník si může učinit představu, jaké množství kabelů 22 kV je zde pod dálnicí uloženo. Kritický úsek dálnice je v silně "zahuštěném" energetickém prostoru kabelových kolektorů, který negativně ovlivňuje řidiče projíždějících vozidel. I v tomto případě je rozhodující, s jakou energetickou hodnotou svého těla řIdič do kritického úseku vjíždí, i jedna "kapka" může být tou poslední, po níž náš energetický pohár začne přetékat.

Z toho lze vyvodit, že řidič se ne vlastní vinou může dostat do situace, jaká nastává po požití alkoholu, a ztrácí schopnost řídit motorové vozidlo. Silnice, kterou projížděl, mohla být »energetickou pastí". Napovídají tomu i dopravní nehody profesionálních řidičů. V některých případech bývá obtížné určit správnou příčinu havárie a případ je uzavřen konstatováním, že řidič nezvládl vozidlo.

Agrese na silnicích

Negativní energetické ovlivnění se u řidičů mů­že projevit i jiným způsobem než autonehodami. Počátkem devadesátých let si profesor John Groe­ger z Surreyské univerzity povšiml nezvyklého nárůstu vražd na amerických silnicích a dálnicích. Řidiči osobních automobilů se po banální doprav­ní kolizi, zprvu nevinné řidičské provokaci či ne­dorozumění, jichž bývá na každé frekventované silnici plno, na sebe vrhali tak zběsile, až obvykle jeden ze soupeřů padl k zemi s těžkým zraněním, nebo dokonce mrtev. V roce 1987 bylo v USA za­znamenáno 320 podobných útoků, z nichž většina skončila smrtí či těžkým zraněním jednoho ze sou­peřů. V roce 1994 již bylo zaevidováno 1150 těch­to konfliktů, jejichž následky byly označeny jako vraždy, případně vražedné pokusy.

Příčiny těchto tragédií shledal dr. Groeger jako velice banální a nepochopitelné. V drtivé většině případů zavdal podnět k násilnému útoku řidič blikající světly na automobil, který se dostatečně rychle neklidil z cesty a neuvolnil s očekávanou hbitostí prostor pro předjíždění. Předjíždějící po­tom volil silnější způsob vyjádření své nespokoje­nosti a narůstající nervozity. Začal obvykle troubit na klakson a poté se při předjíždění vyjadřoval už zcela jednoznačnými posunky a gesty. Konflikt byl rázem na světě, protože druhý řidič si nehodlal nechat líbit náznaky toho, že je paroháč, impotent či duševně vyšinutý ubožák, a začal agresivnímu kolegovi oplácet obdobnou mincí. V obou automo­bilových kabinách pak často převládlo šílenství s touhou zabíjet. Zvláštní je, že obětí útoků se stali ve stejné míře ti, kteří udělali za volantem chybu, stejně jako ti, kteří na banální chybu dru­hého bouřlivě zareagovali. Pozoruhodné na těchto případech je, že jsou na nich zúčastněni příslušní­ci všech společenských vrstev.

Lidé nad sebou ztrácejí kontrolu nejen v auto­mobilech, stejně nepochopitelné jsou případy šíle­ných střelců ve školách i na veřejných prostran­stvích. Podobné zkraty v myšlení, kdy člověk není schopen vyhodnotit následky svého jednání, lze registrovat i u jiných trestných činů. Vlivem ener­getického přepětí se lidé chovají jako pod vlivem alkoholu, třebaže v uvedených případech jeho po­žití nebylo prokázáno.

Homeopatie

Homeopatie zatím pro vě du představuje »fun­gující záha du" - a bude tomu tak i nadále, pokud nebude objasněno, co je příčinou uzdravovacího procesu. Náš výzkum se mimo jiné zabývá i mani­pulací nábojů kapalin, a proto se domnívám, že by mohlo být zajímavé uvést naše poznatky rovněž do souvislosti s tímto způsobem léčení.

 Protože násle dující text není určen pouze spe­cialistům zabývajícím se homeopatií, stručně zo­pakuji základní postup při přípravě homeopatik: léčivá bylina se nechá 30 dnů macerovat v čistém lihu. Poté vezmeme jednu kapku čistého výluhu, smísíme ji s 99 kapkami lihu a důkladně protře­peme. Toto protřepávání se nazývá dynamizace a pro účinnost léku je velmi důležité. Pak znovu oddělíme jednu kapku zředěného roztoku, smísí­me ji s 99 kapkami lihu a opět obsah důkladně protřepeme. Tento postup opakujeme stále doko­la. Čím více je roztok ředěn, tím větší je jeho účin­nost. Mechanismus působení se vysvětluje velice těžko, lék totiž neobsahuje ani jedinou molekulu léčivé látky. Vnucuje se myšlenka, že když v ho­meopatiku není žádná léčivá látka, musí nemocné po jeho požití uzdravovat něco jiného.

 Homeopatií jsem se nikdy nezabýval, proto se pokusím jen o zdůvodnění důležitého technologic­kého postupu dynamizace - protřepávání kapalin. Provedeme násle dující experiment: 60 g alkoholu nalijeme do láhve o několikanásobně větším obsa­hu, aby dynamizace byla efektivní. Neprotřepaný líh vykazuje poloměr energetického prostoru jen 30 cm. Po jednominutovém protřepávání se polo­měr energetického prostoru zvětší na 56 cm. Po další minutě se zvětší na 76 cm. Po třetím jedno­minutovém protřepávání činí poloměr už 98 cm. Proto se domnívám, že doba a intenzita dynami­zace může být jedním z důležitých činitelů při vý­robě homeopatických léků. Máme experimentálně ověřeno, že jakýmkoliv pohybem se P-náboj kapa­lin zvětšuje.

  Pro porovnání uve du i výsledek dynamizace 600 g vody. Neprotřepaná voda má P-náboj, ale naším netradičním způsobem identifikace jej ne­lze zaznamenat. Za jednu minutu protřepávání vykazuje 600 g vody poloměr energetického pro­storu 25 cm. Za dvě minuty 46 cm, za 3 minuty už76 cm. P-náboj kapalin lze zvyšovat i jinými způ­soby než pohybem, např. v mikrovlnné troubě, ohřevem nebo jejich umístěním v energetických složkách větších P-nábojů apod.

  Domnívám se, že dalším výzkumem dynamiza­ce na specializovaných pracovištích by mohl být učiněn "první krok" k objasnění podstaty homeo­patie

.

Čtyři způsoby stimulace - vpichy kovovou jeh­lou, požehování, akupresura a elektrostimulace ­vyvolávají v podstatě stejný výsledný efekt: míst­ní energetický impuls, který aktivní bod doplní energií. Všechny kovy mají velký P-náboj, při vpi­chu do aktivního bodu tedy energetický prostor jehly předává energii tkáni ve svém okolí. V pří­padě požehování proniká energetický prostor oh­ně do tkáně a předává energii aktivnímu bodu. Stlačením plynů, kapalin i jiné hmoty se zvětšuje její P-náboj. Akupresura vyvolává v okolí aktivní­ho bodu energetické přepětí, které aktivní bod sti­muluje. Všechny druhy elektrických vodičů mají svůj P-náboj a při elektrostimulaci tedy aktivním bodem protéká elektrický proud, jenž aktivnímu bodu předává energii. Stav po doplnění energie aktivním bodům, které tak obnovily svou funk­čnost, dokládá, že předchozí poruchu pravděpo­dobně zavinil tělesný energetický nedostatek

Mesmerismus

Učení vídeňského lékaře Franze Antona Mes­mera (1734-1815) o živočišném magnetismu bylo od počátku XVIII. století po dobu více než padesá­ti let předmětem intenzivního zájmu lékařů a zno­vu ožilo ve XX. století při nástupu tzv. léčitelství. Živočišný magnetismus je chápán jako v těle obsa­žené vitální flui dum, na jehož kvalitě a množství závisí tělesné zdraví. Toto pojetí je příbuzné indic­kému pojmu prána. Knížku o živočišném magne­tismu vydal Mesmer v roce 1779.

 Při svých terapeutických zásazích dr. Mesmer vždy shromáždil nemocné v temné místnosti. Dr­želi se za ruce a utvořili kruh okolo nádoby s že­leznými pilinami a magnety. Mesmer k nim při­stupoval za zvuků tajemné hudby, krouživými pohyby svých paží nemocné "magnetizoval" a zá­roveň je slovně přesvědčovalo ústupu jejich zdra­votních potíží. Nemocní upadali do extatického stavu, případně ztráceli vědomí, usínali, podléha­li křečím... a poté, světe, div se, začali se uzdravo­vat. Zbavovali se nádorů, úporných bolestí, a do­konce tehdy zcela nevyléčitelných nemocí. Slepí znovu viděli, chromí a ochrnutí chodili a pohybo­vali se bez pomoci druhých. Dříve tuberkulózní pacienti se naplno nadechovali a i kaverny v plí­cích se jim během krátkého údobí zacelovaly. Na smrt nemocní vstávali z lože a děkovali zázračné­mu lékaři za uzdravení. Stručně jsem zrekapituloval vše, co je o Mes­merovi všeobecně známo, a dále se bu du zabývat jen podstatou jeho léčby. Nádoba s železnými pili­nami a magnety již předem vyvolávají u skeptiků úsměv, nedůvěru a pochybnosti, stejně jako vše, co nelze dát do souvislosti se známými skutečnostmi.

  Zcela opačné reakce ale vyvolá hodnocení provede­né z hlediska poznatků našeho výzkumu. Nejprve seznámím čtenáře s pokusem, který ozřejmí ener­getické složky magnetu a železa. Abych umožnil snadnější orientaci i neodborní­kům, nebu du používat v souvislosti s magnety fy­zikální jednotky. Permanentní magnet z repro­ duktoru, vážící 560 g, má poloměr energetického prostoru 18 cm. U železa o hmotnosti 17 kg činí tento poloměr 43 cm. Položím-li magnet na železo, jejich společný energetický prostor bude mít polo­měr 130 cm. Vypočteme-li z uvedených poloměrů obsahy koulí, jejich součet se nebude rovnat ob­jemu společného energetického prostoru železa s magnetem. Tedy žádné součty ani logika zde ne­fungují, všechno je jinak.

Abychom se více přiblížili funkci Mesmerovy nádoby s železnými pilinami a magnety, provede­me ještě jeden pokus. Do blízkosti ne větší než sto centimetrů posadíme vedle železa s magnetem na jednu hodinu zkušební osobu, u níž jsme identifi­kovali poloměr jejího energetického prostoru v ob­lasti hrudníku cca 40 cm. Po jedné hodině se její energetický prostor zvětší asi na 110 cm. Je zapo­třebí si uvědomit, že u stojícího člověka nabývá energetický prostor tvar mumie. Pro přesnější vý­počty musíme při identifikaci tvar asistentova tě­la přizpůsobit tvaru koule tím, že se posadí na schod a položí si hlavu na kolena. Mesmerova ná­doba předává lidem energii a je tedy funkční. Z to­ho lze odvodit, že není lhostejné, v jakém množství a poměru budou železo a magnet. Tlumené světlo,  tajemná hudba a lékařovy pohyby pravděpodobně pomáhaly pacientům soustředit se. Drželi-li se přitom v kruhu za ruce, vytvářeli tak společný P-náboj, který mohl napomáhat přesunu energie.

Před přijetím či zavržením další úvahy doporu­čuji seznámit se s druhou částí této studie, kde je uvedeno, jak lidé v pravěku získávali energii, jíž Mesmer léčil své pacienty. Z hlediska současnosti se to zdá být neuvěřitelné, na energii využívanou na všech kontinentech se přece nemohlo zapome­nout. Že nebyla zapomenuta zcela, dokumentuje násle dující text.

Nelze pochybovat o tom, že při stavbě cisterci­áckých klášterů byly využity poznatky megalitic­ké kultury. Jejich situování do blízkosti vodních toků jim zajišťovalo neustálý energetický kontakt a voda přiváděná rourami pod kostely umožňova­la provádět energetickou regulaci hmoty stavby stejným způsobem jako u četných megalitických staveb. Tvar cisterciáckých kostelů byl velmi vy­soký, štíhlý a nepřiměřeně velký pro 12 až 30 mni­chů (po dosažení tohoto množství řeholníků řád začal budovat další klášter v nové lokalitě). Věž kostela zřejmě plnila stejnou energetickou funkci jako vztyčený menhir a mohla by být dána do sou­vislosti s fenoménem, který fyzika nazývá "sání hrotem ". Z energetického hlediska není nijak ná­ročné najít pro stavbu kostela vhodné místo ­v České republice, kde naprší ročně asi 600 litrů vody na metr čtvereční, se na ploše potřebné pro stavbu chrámu téměř všude nalézá několik pod­zemních vodních pramenů. Také zelené kameny, zdánlivě nesouměrně za­budované do zdi místností cisterciáckých klášterů, nebyly použity náhodně. Šlo o kameny s vysokým obsahem mědi, které byly již v dávné historii vy­užívány k energetické regulaci.Cisterciáci byli příslušníci mnišského řá du ka­tolické církve, který se v roce 1098 oddělil od mni­chů Benediktovy řehole (benediktinů). Cisterciáci se mimo jiné stali šiřiteli gotiky a v místech svého působení zaváděli nové zemědělské metody.

Charakteristické znaky megalitických staveb jsou nejlépe dokumentovatelné na chartreské go­tické katedrále, která byla postavena v místě, kde se nachází hluboká studna, jejíž vodě byla připiso­vána zázračná síla již v předkřesťanských dobách. Katedrála byla tedy postavena v energetickém prostoru podzemního pramene a hmota stavby je neustále doplňována jeho energií (za předpokla du, že pramen dosud existuje). Od 11. do 13. století stála nedaleko budova, ve které poutníci zachová­vali zvyk převzatý z antických inkubačních rituá­lů: spali po devět dní v blízkosti pramene, aby do­sáhli uzdravení.

Cisterciáci si praktiky z megalitických staveb nevymysleli, ale převzali je od svých předchůdců a předávali je dále. Tajemství megalitických sta­veb, klášterů, kostelů a katedrál je skryto ve větě"Energii tekoucí vody lze akumulovat v jiné hmo­tě". Je těžké pochopit, jak tato důležitá informace mohla zůstat několik tisíciletí utajena.

Z 'vyhodnocení uvedených poznatků vyplývá, že Franz Anton Mesmer mohl dospět k léčení pomocí nádoby s železnými pilinami a magnety bez zna­losti interakce příslušných energetických zdrojů. Objevit léčivý účinek energií nabité hmoty nebylo možné bez předchozích zkušeností, bylo by to stej­né, jako kdyby někdo sestrojil elektrickou lokomo­tivu před objevem elektřiny. Předpokládám, že Mesmer získal potřebné informace v klášterních knihovnách. Mnohem zajímavější ale je, že uzdra­vovací procesy probíhaly úspěšně a mohlo by být prospěšné se tímto způsobem léčení dále zabývat. (Za informace o cisterciáckých klášterech děkuji panu Stevenu Guthovi z Austrálie.)

Lurdy

Od roku 1858 bylo v Lurdech zaznamenáno na 3 500 uzdravení potvrzených lékaři. Za zázračná však církev doposud uznala jenom šedesát šest uzdravení. Zázraky ani záhady neexistují, za obě­ma pojmy se skrývá pouze neznalost přírodních zákonů. Abych poodhalil roušku lurdského tajem­ství, pokusím se zdůvodnit "uzdravovací efekt" z hlediska našeho výzkumu.

 Jeskyně v Lurdech, kde uzdravovací proces ob­čas probíhá, má dva známé energetické zdroje a muže mít mnoho dalších neznámých. Prvním z dvojice známých zdrojů je pramen v jeskyni, z něhož vytéká asi 1 litr vody za sekun du, druhým je řeka protékající v blízkosti jeskyně. Neznámý­mi zdroji pak mohou být energetické E-zóny pro­tínající skalní masiv, bouřkové mraky, sluneční svit, postavení měsíce, velké množství lidí shro­mážděných v jeskyni apod.

 Vhodná kombinace různých průtoků obou vod­ních zdrojů společně s vhodnými kombinacemi ne­známých zdrojů mohou vytvořit vlastnosti energe­tického prostoru, který by mohl být spouštěcím mechanismem uzdravovacího efektu. Je ale mož­né položit otázku: Proč dojde k uzdravení pouze jednoho člověka, když je v jeskyni mnoho lidí? Od­povědět lze na ni tak, že všichni přítomní na tom nejsou energeticky stejně. U zdravého člověka či­ní poloměr energetického prostoru asi 40 cm, pa­cienti v pokročilém stadiu rakoviny mají poloměr energetického prostoru jen 10-15 cm. Energetický prostor však není pouze záležitostí kvantitativní. Kvalita energetického prostoru je udávána celou škálou barevných odstínu, od světle modré až po tmavě červenou. Z barevných odstínu lze odvodit správnou výživu, životosprávu apod. Existují růz­né nemoci, které jsou léčeny různými léky. V ener­getice lidského těla by mohl probíhat podobný pro­ces. Různé energetické stavy mohou být upraveny různými energetickými impulsy. Současná medi­cína se energetickými rozdíly mezi lidmi bohužel nezabývá.

Největší experiment v dějinách lidstva proběhl před sto lety, trval několik desítek let a zúčastni­ly se jej miliony lidí. Mám na mysli spiritismus. Lidé všech společenských vrstev na večírcích i při jiných příležitostech komunikovali různými způ­soby se zemřelými. Není zapotřebí diskutovat o tom, s kým vlastně navázali kontakt, o tom roz­hodl čas, který je v podobných případech nejlep­ším soudcem. V případě, že by takové spojení fun­govalo podle počátečních představ, vyvolávání duchů by.probíhalo dodnes. Neměl jsem v úmyslu zabývat se spiritismem, chtěl jsem však prozkou­mat průvodní jevy, které každé takové sezení pro­vázely. Bylo o nich napsáno nepřehledné množství publikací, takže o studijní materiál nebyla nouze. Některé seance probíhaly tak, že lidé sedící okolo stolu položili na jeho desku dlaně a vytvořili tak uzavřený energetický okruh. Soustředili se na společnou myšlenku a po určité době se začalo ně­co dít. Obyčejně jedna z přítomných osob upadla do transu podobného nízkému stupni hypnotické­ho spánku a odpovídala na kladené otázky. V ji­ných případech všichni přítomní zůstali při vědo­mí a komunikace probíhala třeba prostřednictvím pohybu stolku.

Podobné experimenty jsem nikdy neprováděl, pokládal bych to za ztrátu času, v minulosti bylo vše ověřeno nesčetněkrát. Mohu ale předpokládat, že stav transu i pohyby stolu byly vyvolány mani­pulací s energií hmoty, v obou případech jejím čás­tečným odebráním. Zvednutí těžkého dubového stolu přece nelze provést tak, že na něj deset lidí položí ruce. Jeho nadzvednutí jiným způsobem by­lo v mnoha případech vyloučeno přímou kontrolou každého účastníka seance. Mohlo by být zajímavé experimentovat uvedeným způsobem se zvedáním předmětů a v průběhu pokusu sledovat energetic­ké hodnoty účastníků a zvedaného objektu. Je to ale náročné už proto, že je k tomu zapotřebí deset ukázněných lidí, kteří se dokáží soustředit a trpě­livě čekat. Ostatně nevysvětlitelných průvodních jevů při spiritistických seancích bylo mnohem ví­ce, ale bylo by předčasné se jimi zabývat, ještě pro ně "neuzrál" čas. Při našich experimentech prová­díme přemísťování energie mezi různými hmota­mi tak, že její množství u jedné zvětšujeme tím, že ji odebíráme jinému velkému zdroji. Opačný způ­sob - zmenšování energie hmoty, je pro nás zatím ještě neznámý proces, stejně jako posouzení kva­lity energie podle jejích barevných odstínů. Nějak se ale musí začít a výzkum bude pokračovat. Vše však napovídá tomu, že nejzajímavější výsledky vyplynou ze zmenšování energie hmoty.

Menhiry

Megalitická kultura, používající ke svým stavbám obrovské kamenné bloky a balvany, nám po celé zemi zanechala mnoho krásných památek od jednotlivých vztyčených kamenů přes jejich nejrůznější seskupení až po gigantické objekty.Mají společný charakteristický znak: jejich účel je naprosto neznámý. Kromě obecně známých míst s megalitickými stavbami se v nejrůznějších částech světa nacházejí ještě další lokality s obdobnými výtvory, např. na náhorní planině v Indii nebo na pláni La- Chung v Tibetuve výšce 6 000 metrů, patří k nim i šedesátitunový ha-heunský dolmen v Koreji či dolomeny arabské, palestinské, habešské, kavkazské a další. Pyramidy byly kromě afrického a amerického kontinentu budovány Také v Číně a Austrálii. Snad by bylo jedno dušší vyjmenovat místa, kde se megalitické stavby nevyskytují. Archeologové datují vznik takových památek do éry násle dující po neolitu, tedy do období 1 500 až 2500 let před naším letopočtem.Nejdále do minulosti snad sahají megalitické stavby palestinské, jejichž stáří se odha duje na 4 000 až 5 000 let. Převládá domněnka, že megalitické stavby byly využívány pro účely kultovní, kalendářní, zemědělské a astronomické. Takové zdůvodnění se ale jeví jako málo přesvědčivé a v odborné literatuře je často zpochybňováno samotnými archeology.

 Z výzkumu interakce P-nábojů vyplynulo, že kameny všech velikostí a seskupení včetně gigantických staveb a umělých hliněných pahorků, kte­ré člověk v dávnověku umístil do přírody, měly energetickou funkci. Vyplývá to z poznatku, že te­koucí voda je zdrojem dosud nepoznané energie, kterou ve své hmotě akumulují také horniny. No­vé pojetí využití megalitických staveb všeho dru­hu umožňuje označit jejich vývojový stupeň podle typů, do kterých je řadíme. Při souhrnném hodno­cení jejich výskytu na všech kontinentech, zejmé­na po přihlédnutí ke stavbám s energetickou re­gulací a odlišnou konstrukcí, se zřejmě vyskytnou pochybnosti, zda jejich tvůrcem vůbec mohl být člověk doby kamenné. Abychom se více přiblížili k jádru věci, budeme nejprve uvažovat, jak asi vý­voj kamenných staveb mohl probíhat.

 Pravěký člověk vnímal přírodní jevy citlivěji, a tak mu pravděpodobně neuniklo, že v okolí vod­ních toků rychleji nabývá nových sil. Neušlo jeho pozornosti, že i v místech od vodního prou du vzdá­lených se nacházejí lokality se stejně blahodárný­mi účinky, ale že jejich poloha se mění. Tomuto po­znatku však musela předcházet schopnost tato energetická místa rozpoznat. Víme, že zvířata ta­kovou schopnost mají.

 Ve svém domě mám zmapovány všechny ener­getické složky, a proto mne neudiví, že můj kocour na několik hodin ulehne do nejméně pohodlného prostoru uprostřed haly, třebaže má k dispozici mnohem vhodnější místa. Odpočívá tam v E-zóně elektrického rozvaděče. Jindy se s oblibou zdržuje v E-zóně vodního pramene, kde si po určitou dobu doplňuje energii a až potom energetickou složku opustí (člověk není schopen stanovit správnou dél­ku "svého dobíjení", proto v E-zóně získá škodlivý přebytek energie). Mám kocoury dva a stejně se chová i ten druhý. Pravěký člověk měl k přírodě blíže a nelze vyloučit, že disponoval podobnými schopnostmi, které přetrvávají do dnešní doby u některých jedinců. Sám jsem se setkal s člově­kem, který dokázal nejrůznější energetické složky identifikovat pouhou dlaní.

 Mohl to být osaměle stojící kámen, který upou­tal pozornost lidí v pravěku tím, že vykazoval vět­ší energii než E-zóna, která přes něj pouze přechá­zela. Postavili tedy podobný kámen do prostoru E-zóny poblíž svého sídla a získali tak stálý zdroj energie. Pravděpodobně potřebovali energie více, proto vztyčovali kameny stále větší. Dalším vývo­jovým stupněm se stalo těsné seskupení dvou ne­bo více kamenů, které plnilo stejnou funkci. Od­tud byl jen krok k budování dolmenů, kamenných řad, kromlechů a nejrůznějších staveb s velkou hmotností. V těchto seskupeních už bylo akumu­lováno velké množství energie, jejíž další využití dosud neznáme.

  Převratným poznatkem ve vývoji megalitic­kých staveb se stalo zjištění, že stejného energe­tického efektu lze dosáhnout, nahradíme-li kámen hlínou. Značně se tím usnadnilo nakupení potřeb­né hmoty. Na různých kontinentech byly navrše­ny umělé hliněné kopce, vybudované v místě vý­skytu energetických složek. Nejvíce jich známe z americkém kontinentu - přes sto tisíc, ale vy­skytují se rovněž v Anglii i v jiných částech světa. Z našeho hlediska jde tedy o třetí stupeň staveb­ního vývoje menhirů.

 Čtvrtý vývojový stupeň představují menhiry, jejichž energii bylo možné regulovat. Podnětem pro jejich budování byla pravděpodobně zkuše­nost, že přebytek energie může být pro lidské zdraví škodlivý. Různé regulační stupně menhirů jsou popsány v dalším textu.

Dalším poznatkem ve vývoji menhirů bylo, že energii není zapotřebí akumulovat ve hmotě, ale že ji lze získat přímo z energetických složek. Kla­sickým příkladem takového využívání energie je planina Nazca. Zde jsou na několika stech čtvereč­ních kilometrech zviditelněny energetické složky různých vodních toků a mořských proudů. V umě­le vybudovaných vodních kanálech pod planinou bylo prostřednictvím regulovaného průtoku vody prováděno propojování zviditelněných energetic­kých složek na planině. Vznikaly nové samostat­né P-náboje nejrůznějších velikostí, jejichž E-zóny mohly být regulací průtoku vody v kanálech na­směrovány do různých, i značně vzdálených míst.

Menhiry

S podobnými případy propojení E-zón se setká­váme i v naší době, ale vůbec si to neuvědomuje­me. Uve du jen dva příklady. V jedné publikaci je popsán případ selhávání elektroniky jaderného reaktoru na univerzitě v Kalifornii. Šetřením bylo zjištěno, že k poruchám elektroniky dochází vždy, když se použije splachovadlo WC v sousední budo­vě. Druhý případ je drastičtější. Zadáte-li serveru Altavista heslo "Spontaneous Human Combus­tion", jednou z nabídek, které obdržíte, je fotogra­fie WC se splachovací nádržkou umístěnou pod stropem a na zemi je vidět část ženské nohy ve střevíci. Šlo o jeden z mnoha případů samovzníce­ní lidského těla. Oba případy - selhání elektroni­ky i samovznícení - mají společného jmenovatele. Dynamizovaný proud vody v potrubí splachovadel vytvořil na několik sekund prostřednictvím svých E-zón spolehlivé propojení s jinými, energeticky většími E-zónami, které zprostředkovaly přenos nadměrného množství energie.

Původní využívání menhirů, jejichž prostřed­nictvím si lidé doplňovali energii, bylo v době vel­kých regulovaných menhirů již historií. K jakému účelu mohla být energie velkých menhirů využí­vána, nemá naše civilizace ani tušení, ale určité náznaky už objeveny byly. Některé stavby megali­tické kultury, které byly zbudovány technologií roztaveného kamene, napovídají, že lidé dokázali akumulovanou energii transformovat na tepelnou a nasměrovat ji na určité místo.

Další z mnoha záhad představuje skutečnost, že při budování podzemních staveb se nepoužíva­ly "archeology odsouhlasené" světelné zdroje (po­chodně, louče, svíčky či olejové lampy). Nikde ne­byly nalezeny stopy po sazích a ohni. Je tedy více než pravděpodobné, že energii, které měli pravěcí stavitelé nadbytek, využívali také k bezkouřové­mu osvětlení. Kosmická energie byla dosud nezná­mým způsobem využívána pravděpodobně také ke komunikaci a při přepravě stavebních dílů s vel­kou hmotností.

V souvislosti s budováním megalitických sta­veb jsou jediným uznávaným dopravním prostřed­kem pro přepravu těžkých břemen sáně tažené lidskou silou pomocí lan. Tato úvaha je odvozena ze dvou zobrazení na starých egyptských památ­kách. V prvním případě jde o obraz z roku asi1558-1557 př. n.!. z XVIII. dynastie, na kterém tři páry volů táhnou na saních kvádr o objemu zhru­ba 2 m3. Ve druhém případě jde o výjev z hrobky velmože Dhuthotepa, žijícího za faraonů XII. dy­nastie, na němž je znázorněna přepravu alabast­rové sochy, vysoké asi 6,8 m. Socha je upevněna na dřevěných saních, k nimž jsou připevněna čty­ři lana tažená 168 muži. Nelze pochybovat o tom, že v některých případech břemena podobné váho­vé kategorie, tedy s poměrně nízkou hmotností, mohla být přepravována tímto způsobem. Přisu­zovat však stejný způsob přepravy stavebním prv­kům s hmotností kolem 2 000 tun je ale dosti od­vážné a lze to chápat tak, že poznatky současné vědy jinou formu transportu prostě nemohou na­bídnout. Určité indicie o možnosti odlišného způ­sobu přepravy už ale byly doloženy.

Pod Džoserovou pyramidou bylo nalezeno více než 30000 nádob z různých materiálů (dioritu, če­diče, křemenného krystalu a metamorfózní břidli­ce). Mnohé z nich byly vysoké, měly štíhlá dlouhá hrdla a nálevkovitě rozšířené vnitřky. Žádný až dosud vynalezený nástroj není schopen vyřezat vázy do těchto tvarů, protože by musel projít úz­kým hrdlem a přitom být dostatečně pevný, aby vyhloubil ramena a okrouhlý vnitřek. Neuspěli bychom při pokusu vyrobit podobnou nádobu po­mocí wolfram-karbidových nástrojů, které máme k dispozici v současné době. Diorit je jednou z nej­tvrdších hornin na Zemi, mnohem tvrdší než žele­zo. Nabízí se otázka: Jakým nástrojem mohly být do dioritových nádob vyřezávány hieroglyfy, když špička rycího nástroje musela být tvrdší než kře­men a musela měřit jen 0,1 mm?

Odpověď na otázku, jakým způsobem vlastně lidé v pravěku těžili, opracovávali a transportova­li velké kamenné kvádry, je pravděpodobně skry­ta v dioritové váze. Aby bylo možné opracovat ten­to materiál do uvedené podoby, bylo nejprve nut­né snížit jeho tvrdost a změnit vlastnosti hmoty. Podobný jev popisuje profesor Helmut Tribusch: "...v Dolauském vřesovišti u Halle se v souvislosti s 5,5 m vysokým menhirem tra duje tato pověst: Aby si novomanželé zajistili dostatečné potomstvo, museli tu zatlouci do kamene hřebík. Dělávalo se to především při bouři, kdy kámen ,změkl'. " Může­me tomu věřit, nebo nemusíme, je to ale zajímavá stopa a může být užitečné se jí zabývat.

Kámen byl tedy energeticky ovlivněn dvakrát. Nejprve energetickou složkou místa, na němž byl vztyčen, podruhé energetickými složkami bouřko­vých mraků, s nimiž byl jako samostatný P-náboj v interakci. Dioritové vázy byly uloženy v Džose­rově pyramidě, tedy přímo v mohutném energetic­kém zdroji. Nelze vyloučit, že zde nebyly přímo vyráběny pro nás neznámou technologií dalšího energetického ovlivnění, při kterém kámen změk­ne podobně jako menhir v Dolauském vřesovišti u Halle. Materiál na vázy mohl být "upraven" pů­sobením naakumulované energie nebo možná ji­ným způsobem, v žádném případě však nemohl být opracován při svém vysokém stupni tvrdosti, stejně jako nemohly být v lomu těženy a opracová­ny obrovité kameny pouze mosaznými nástroji.

Skutečnost, že lidé megalitické kultury využí­vali kosmickou energii, kterou se my teprve bude­me učit poznávat, zpochybňuje všechna dosavad­ní hodnocení této epochy a vytváří pro další úvahy dočasnou bloká du. Správné odpovědi není zapo­třebí hledat za každou cenu, vyplynou z dalšího výzkumu. Nesporně však pro nás bude velice zají­mavé a poučné zjištění, jakým způsobem mohl být přepraven kamenný kvádr o hmotnosti 2 000 tun po neupraveném terénu a přes přírodní překážky, když naše civilizace není schopna něco podobného zajistit pomocí techniky, kterou má k dis­pozici.

Popisovaný vývoj menhirů lze respektovat až po jeho třetí stupeň - tedy využití hlíny pro aku­mulaci energie. V žádném případě ale nelze při­pustit, že menhiry s regulací energie mají něco společného s dobou kamennou, zejména to platí pro planinu Nazca. Nasvědčuje tomu i odpověď na otázku: Jaký byl vývoj menhirů, když byly budo­vány na všech kontinentech.

Je nemyslitelné, aby v různých světadílech je­jich vývoj probíhal stejným způsobem, téměř sou­časně a nezávisle na sobě. Tehdejší lidé mohli znát pouze své okolí, vymezené jim nepřekonatelnými přírodními překážkami, o jiných kontinentech ne­měli ani tušení. Připustíme-li, že mohli mít k dis­pozici pro nás neznámé komunikační prostředky, dojdeme k závěru, že by je nemohli používat - ja­zykové bariéry by byly nepřekonatelné. Podle po­znatků a zkušeností naší civilizace tedy menhiry nemohly být v žádném případě stavěny současně na všech kontinentech - ale ono se tak dělo. Z to­ho vyplývá, že správná odpověď se pravděpodobně nachází mimo oblast našich poznatků a zkušenos­tí. Napovídá tomu i skutečnost, že přes veškerou snahu nebylo v průběhu dvacátého století naleze­no zdůvodnění pro jejich budování. Avšak i při skromnější úvaze o spojené kontinentální desce Evropy a Asie zůstane pro nás nepochopitelné, že byly menhiry budovány na mnoha místech tak velké plochy.

  Lze konstatovat, že jde o zcela ojedinělý případ v dávné historii naší planety, kdy obyvate­lé všech kontinentů byli neznámým fenoménem ovlivněni k provádění stejné činnosti - budování menhirů. Historii Země pravděpodobně značně ovlivnila neznámá událost, o níž se povědomí roz­plynulo ve velkém časovém odstupu a množství generací. O jakou událost asi mohlo jít, se poku­sím popsat na příkla du ze současné doby.

  Nedávno sdělovací prostředky oznámily, že v amazonských pralesích byl objeven kmen, který dosud nepřišel do styku se západní civilizací. Ny­ní si představme, že jsme součástí expedice, která uvedené domorodé lidi objevila. Čas pobytu u nich máme omezen, ale rádi bychom učinili něco pro urychlení jejich vývoje, vždyť se nacházejí na úrovni doby kamenné. Je velmi obtížné určit, kte­rou část našich vědomostí bychom jim mohli pře­dat, aby ji pochopili a dokázali využít.

  Podobná situace mohla nastat na naší planetě v době kamenné. Nelze vyloučit, že naši Zemi v dávné minulosti navštívili mimozemšťané, pro něž nebylo obtížné zmapovat situaci a lidem na všech kontinentech předat informace, které poklá­dali za nejvhodnější pro jejich další vývoj. Energie vodních toků, její přenos do organismů a na ostat­ní hmoty je jedno duše realizovatelnou záležitostí, kterou snadno mohli pochopit i pravěcí lidé. Napo­vídá tomu i skutečnost, že skupiny lidí s vyšší ci­vilizační vyspělostí byli seznámeni s vyšší technic­kou úrovní menhirů, na rozdíl od lidí s úrovní  nižší, kteří dokázali vztyčit pouze jednotlivé ka­meny nebo vytvořit jejich seskupení. V jiných pří­padech byly budovány energetické megalitické stavby zcela odlišných konstrukcí a přizpůsobené místním podmínkám.

  Menhiry, zejména ty s regulací energie, jsou technologicky náročné stavby, které by nebylo možné realizovat bez znalosti kosmické energie a náročného vyhledávání energetických míst, do nichž byly situovány. Za tajemstvím menhirů se skrývá velice složitý fyzikální jev, umocněný vlast­nostmi dosud neznámé energie. Některé průvodní jevy experimentů napovídají, že přenos energie vodních toků do jiné hmoty představuje pouze ne­patrnou část jejího využití. Nerad používám slovo mimozemšťané, pokládám je za únikovou cestičku od problémů, které se nedaří řešit jiným způso­bem. V případě "menhirů na všech kontinentech" jsem však byl nucen termín "mimozemšťané" ak­ceptovat. Nabyl jsem přesvědčení, že jiné řešení snad ani nemůže existovat, čemuž napovídá rov­něž i historie bumerangů.
Bumerangy, stejně jako menhiry, nacházejí ar­cheologové v navzájem vzdálených oblastech naší planety. Bumerang mimo Austrálii používali lidé také v severovýchodní Africe, znali jej ve starém Egyptě a Mezopotámii, dokonce i v Evropě. V Ho­landsku byl vykopán dubový bumerang starý asi 2200 let. Nejstarší bumerang pochází z Polska, radiokarbonová metoda prokázala jeho přibližné stáří 20300 let. Vzhledem k tomu, že dřevo není trvanlivý materiál, je možné předpokládat, že ta­to zbraň byla v dávné minulosti velmi rozšířená. Menhir a bumerang mají společný pravěký původ,nachází se na různých kontinentech a vyznaču­jí se vysokým stupněm technické úrovně.

  Jan Novák v deníku Právo napsal: "Aerodyna­mika bumerangu je mnohem složitější než křídla letadel, jejichž konstrukci si nelze představit bez složitých výpočtů a výzkumu v aerodynamických laboratořích. Vztlak u křídla letadla, který působí směrem vzhůru, je způsoben tvarem křídla, který nutí vz duch obtékat horní hranu rychleji než spod­ní. Stejný profil má i bumerang, ale aerodynami­ka tohoto vrhacího nástroje je značně složitější. Ramena bumerangu svírají navzájem tupý úhel a za letu se otáčejí kolem těžiště, které není v mís­tě ohybu, ale ve volném prostoru, několik centimet­rů před ním. Kromě této rotace konají ještě jeden pohyb, letí dopře du ve směru, jímž byl bumerang vržen. Rameno, které se otáčí po směru letu, je ob­tékáno vz duchem rychleji (rychlosti letu bumeran­gu a rotace se sčítají) než druhé, otáčející se proti směru letu (rychlosti se odečítají). Vzniká tedy síla snažící se naklonit osu rotace. Jenže to není tak jedno duché. Působí zde totiž ještě další pozoruhod­ný jev, kterému se říká precese. Vzniká u každého rychle rotujícího tělesa a projevuje se tím, že osa rotace se snaží stále mířit jedním směrem. To se jí sice nepodaří, protože aerodynamické síly mají na­vrch, ovlivní však let bumerangu natolik, že jeho dráha dostane tvar složité křivky končící na svém počátku. Přitom letové vlastnosti tohoto primitiv­ního nástroje jsou oprav du vynikající. Je napří­klad popsán případ, kdy bumerang, který se dostal do termického proudění, plachtil na vzdálenost 16 kilometrů. "

  Nepřekvapilo by mne, kdyby skeptici vysvětli­li původ bumerangu tak, že to byla ohnutá větev, která čirou náhodou měla popsané letové vlast­nosti a posloužila pak jako vzor pro výrobu dalších bumerangů. Takové tvrzení ale nemůže obstát v souvislosti s jejich výskytem na více kontinen­tech, podobně jako tomu je v případě menhirů. Hovořit o vývoji bumerangu nelze, mohl by být zkonstruován pouze na základě znalosti aerody­namiky, pro niž byl podnětem vývoj letadel. Vše nasvědčuje tomu, že jde pouze o předání informa­ce pro praktické využití, bez znalosti podstaty ce­lé věci. Jak jsem již uvedl, stáří palestinských menhirů se odha duje asi na 4 500 let a vznik pol­ského bumerangu se klade do doby před 20 300 roky. V dávné historii naší planety mohlo tedy do­jít k většímu počtu kontaktů s technicky vyspělou civilizací.

  Třebaže doba používání bumerangu je víc než úctyhodná, naše civilizace nebyla ještě v devate­náctém století let schopna pro nedostatek teoretic­kých poznatků zdůvodnit princip jeho fungování. Můžeme se tedy domnívat, že ze stejných důvodů dosud není možné zdůvodnit funkci menhirů.

Energie megalitických staveb

Megalitické stavby jsou oblíbeným tématem li­teratury záhad a tajemství, nikdo však dosud ne­dokázal přesvědčivě zdůvodnit, proč na ně lidé v pravěku vynaložili tolik námahy a pro jaký účel byly vybudovány. Hodnotíme-li megalitické stav­by jako celek, vyplyne z toho, že jejich společným charakteristickým znakem je velké množství hmo­ty potřebné k jejich vybudování. Jaký to mělo smysl, se pokusím zodpovědět na snad nejzáhad­nější megalitické stavbě.

Jako Nan Madol jsou označovány rozvaliny neznámého stáří na ostrově Ponape v souostroví Karolíny v Tichém oceánu. Ponape zaujímá s při­lehlými ostrůvky plochu pouhých 347 čtverečních kilometrů. Rozvaliny Nan Madolu jsou překvapi­vě velké a sestávají z šesti a osmihranných čedi­čových sloupů dopravených sem po moři ze vzdálenosti více než 24 km. Svou velikostí a váhou zčásti překonávají stavební ka­meny Cheopsovy pyramidy. Některé zdi jsou přes deset metrů vysoké. Většina areálu však neleží na pevnině, nýbrž mnoho zdí a kanálů vybíhá do mo­ře, které objekt obklopuje.

Pro uvedenou stavbu nelze nalézt zdůvodnění: byla zbudována na ostrově nevhodném k osídlení a nenese ani jediný ze známých charakteristic­kých znaků, které by napověděly, k jakému účelu mohla být využívána. U některých problematic­kých megalitických staveb se našlo nějaké, i když sporné opodstatnění, ale se skládkou několikatu­nových sloupů na .neobydleném ostrově si ani ta nejbujnější představivost nedokáže poradit.

Abychom lépe pochopili monumentálnost díla, představme si, že podobnou stavbu zadáváme sta­vební firmě v naší době. Objednávka by zněla na výrobu, transport a uložení 400000 kusů šesti­ a osmihranných čedičových hranolů o celkové hmotnosti asi jeden milion tun. V případě, že by firma vyráběla 11 sloupů denně, mohla by na ob­jednávce pracovat do konce 21. století. Archeology by mohla být uplatněna podmínka, aby byly slou­py vyráběny ručně a měděnými nástroji. Jak by zástupci firmy na takový požadavek asi reagovali, není třeba domýšlet. Přiblížíme-li se k realitě, teo­retické úvahy dostávají jinou podobu.

Návrh konstrukce objektu vycházel z toho, že mořskému příboji mohla odolávat pouze hornina sestavená z dI1ů o velké hmotnosti. Ojedinělá kon­strukce stavby vyplynula ze vzácné kombinace dvou energetických zdrojů - koncentrace energe­tických složek na pláži a příboje. Sloupy o více hranách nepochybně měly své opodstatnění, prav­děpodobně šlo o zvětšení plochy v souvislosti se zí­skáváním příbojové energie. V jednom milionu tun horniny se tedy akumulovala energie dvou různých zdrojů, která prostřednictvím energetic­kých složek mohla být využita i na různě vzdále­ných místech.

Získávání neznámé energie a její dálkový bez­drátový přenos - je vůbec možné něco podobného dávat do souvislosti s dobou kamennou? Je to ne­pochopitelné a nepředstavitelné, avšak taková je skutečnost. Musíme se smířit s tím, že stejně jako nejsme schopni pochopit, proč byly megalitické stavby budovány, nechápeme ani způsob jejich provozního využití. Chybí nám k tomu jedna důle­žitá informace. Historie naší energetiky má svou posloupnost, lidé nejprve museli objevit elektřinu, poté vybudovat její výrobny, rozvody a mnohé dal­ší. Pravěký člověk nemusel nic objevovat ani budo­vat, vše bylo a zůstalo součástí přírody, on energii pouze odebíral - podobně jako vo du z potoka. Jedi­ným jeho poznatkem bylo, že energii lze akumulo­vat ve hmotě, a to se stalo podnětem pro budová­ní megalitických staveb. Megalitické objekty na všech kontinentech, od menhirů až po pyramidy, mají společného jmenovatele - akumulaci energie. Odlišnost jejich konstrukcí byla ovlivněna vývo­jem, místními materiálovými a také energetickými podmínkami a požadavky na potřebné množství energie.

Uvedené zdůvodnění vzniku megalitických pa­mátek jenom zčásti odhaluje tajemství dávných věků, neméně zajímavé a poučné bude poznání, jakou technologií byly stavby vybudovány. Domní­vám se, že odpověď vyplyne ze spojitosti s akumu­lovanou energií.

Laos - kamenné džbány

Dvě stě kilometrů od laoského hlavního města Vientiane, na náhorní plošině Xieng Khoang, leží takzvaná Planina hliněných džbánů. Po stovkách se tu povalují až tři metry vysoké nádoby, roztrou­šené na velkém území. Jejich původ sahá někam do mladší doby kamenné. Náhorní plošina není dodnes prozkoumána. Andreas Reinecke z Němec­kého archeologického institutu v Bonnu upozornil na skutečnost, že záhadné nádoby nejsou vyrobe­ny z hlíny, jak uvádí mnoho encyklopedií, ale vy­tesány z pískovce. Výroba a transport jednotlivých nádob, z nichž některé váží přes deset tun, by vy­žadovaly výkon srovnatelný s výkony lidí, kteří v mladší době kamenné na severu Evropy budova­li dolmeny a kromlechy z obrovských balvanů.

Z hlediska našeho výzkumu funguje obrovitý džbán umístěný do energetické složky stejně jako menhir - ve své hmotě akumuluje kosmickou energii. Naplníme-li džbán vodou, obě hmoty, hor­nina i voda, jsou interaktivní, menhir tím získá větší hmotnost a může tedy pojmout více energie. Množstvím vody ve džbánu tak lze regulovat jeho energetické hodnoty. Skupina džbánů má společ­ný P-náboj a ovlivnit výslednou energetickou hod­notu lze rovněž množstvím vody v nádobách. Lze předpokládat, že dvě nebo více skupin džbánů mohly v případě, že se jejich energetické prostory překrývaly, vytvářet společný P-náboj. S doplňo­váním vody do velkého množství džbánů nemuse­li mít lidé starosti, planina se nachází v deštivé oblasti, a tak regulace mohla být prováděna pou­ze odpouštěním vody z nádob.

Na planině se povalují skupiny džbánů po stov­kách, ale o počtu skupin jsem informaci nikde nezískal. Mohlo by být zajímavé zmapovat celou pla­ninu podle rozmístění skupin nádob. Energeticky mohla planina fungovat jako velký P-náboj s mož­ností rozsáhlé regulace, nejspíš podobně jako planina Nazca. Skupiny džbánů mohly tedy fungovat jako propo­jovací element mezi E-zónami a jejich energie by se dala nasměrovat do jiného místa.

Ani na okamžik nepochybuji o tom, že všechny projekty menhiru s regulací vycházely z jednoho centra a důvtip projektantů zasluhuje obdiv. Rov­něž nepochybuji o tom, že z dalšího výzkumu vy­plyne, kdo vlastně dosáhl tak vysokého stupně technické vyspělosti.

Osireion

Za jednu z nejstarších kamenných památek v Egyptě a počátek architektury je považována stavba Osireion. Archeologové ji dobře znají, ale naše hodnocení je určeno také dalším zájemcům, proto nejprve uve du stručný popis stavby. Celý ob­jekt byl vybudován ze zdaleka dopravených gigan­tických kamenných kvádrů. Vnitřek budovy tvoří podstavec z velkých dlaždicových kvádrů, dvacet pět metru dlouhý a dvanáct metru široký. Při okraji delších stran podstavce jsou dvě sloupořa­dí, každé z nich sestává z pěti masivních žulových monolitů přes tři a pili metru vysokých, o průměr­né váze asi 100 tun. Podstavec je obklopen tři metry širokým a tři a půl metru hlubokým vod­ním příkopem. Za vnějším okrajem vodního příko­pu je asi metrový ochoz a násle duje sedm metru široké obvodové zdivo. Po celé délce se v obvodo­vém zdivu nachází sedmnáct komůrek vysokých necelé dva metry. Na podstavci mezi sloupořadími jsou dva malé bazény. Zastřešení stavby bylo pro­vedeno rovněž z obrovitých kamenných překladů a mohutných kamenných desek.

Gigantický stavební výkon byl tedy odveden kvůli dvěma malým bazénům, vodnímu příkopu a sedmnácti malým komůrkám. Dosud nikdo pře­svědčivě a logicky neodpověděl na otázku, pro ja­ký účel mohla být tato stavba vybudována. Z hle­diska zkušeností naší civilizace se obrovské úsilí, které bylo k jejímu vytvoření nezbytné vynaložit, jeví jako zcela nesmyslné a zbytečné. Současně ale stavba vzbuzuje respekt a úžas, který vyvolává myšlenku, že je zde skryto něco, co nejsme schop­ni pochopit.

Abychom se o to mohli pokusit, může být uži­tečné vyhodnotit informace řeckého geografa Stra­bona, který navštívil Abydos v prvním století př. n.l. a zaznamenalo něm: "...pozoruhodná stavba postavená z pevného kamene... (obsahující) pra­men, který leží v tak velké hloubce, že k němu člo­věk sestupuje klenutými galeriemi, vybudovanými z vysokých a dokonale opracovaných monolitů. Je tam kanál, který k tomu místu vede od velké řeky. t( Zde se dostupné informace rozcházejí, podle Stra­bona byl mezi dnem vodního příkopu a hladinou řeky Nilu značný výškový rozdíl. Podle součas­ných znalostí výškový rozdíl téměř neexistuje. Je ovšem možné, že za několik tisíciletí řečiště Nilu změnilo svou původní trasu nebo bylo zaneseno vrstvou bahna. Budeme tedy dále uvažovat o obou alternativách.

Podle závěru našeho výzkumu byl Osireion vy­budován stejně jako jiné megalitické objekty s vel­kou hmotností pro kumulaci kosmické energie v místě silné koncentrace energetických složek. Energie byla kumulována ve hmotě kamene a in­teraktivní vody. Manipulací s množstvím vody v příkopu bylo umožněno regulovat velikost P-ná­boje celé stavby. V případě, že mezi dnem vodního příkopu a hladinou Nilu byl dostatečný výškový rozdíl, fungovala stavba Osireionu se třemi regu­lačními stupni. Složitou soustavou kamenných ka­nálů umístěných pod stavbou rychle protékající vypouštěná voda z vodního přI'kopu na několik ho­din výrazně zvětšila energii kamenné hmoty. Po­kud výškový rozdíl nebyl výrazný, byly regulační stupně pouze dva.

Hmota chrámu Sethiho I. a Osireion měly spo­lečnou energii a lidé shromážděni v chrámu ji pře­jímali. Energetická hodnota chrámu byla větší než energetická hodnota jeho návštěvníků, a tak sa­movolně docházelo k pozvolnému vyrovnání obou energetických hladin, jak to známe z pokusu s jed­nohodinovým pobytem asistenta v energetickém prostoru mohutného stromu, vodního toku apod.

Osireion se však jeví jako energetická stavba, která pravděpodobně nebyla zbudována jen proto, aby předávala energii pouze chrámu. Její další vy­užití zůstává nadále záhadou. Sedmnáct malých komůrek umístěných v obvodovém zdivu mohlo fungovat jako energetická posilovna. Setrval-li člověk v komůrce několik desítek minut, doplnil si energii. Dva malé bazény mohly sloužit rovně k doplnění energie a jejich napouštěním bylo také možné zvětšit energetickou hodnotu celé stavby.

Na budově Osireionu bychom neměli přehléd­nout skutečnost, že stotunové žulové sloupy z kon­strukčního i funkčního hlediska nemusely být mo­nolity. Stejně dobře by vyhovovalo, kdyby každý sloup byl sestaven z pěti nebo i více dílů. Obdobně lze uvažovat i o ostatních obrovitých kamenných kvádrech. Z našeho pohle du by si tím stavitelé ve­lice usnadnili transport. Lidé v pravěku uplatnili pravděpodobně jiná hlediska, bylo jim lhostejné, jakou hmotnost přepravují. V té době lze stotuno­vé kvádry zařadit do nižší váhové kategorie pře­pravovaných břemen. Dokazují to případy, kdy ob­rovité bloky byly rozděleny na menší a opracovány teprve po jejich přepravě.Nechápeme to ze stej­ných důvodů, proč nedokážeme vysvětlit, pro jaký účel byl Osireion vybudován.

Nelze pochybovat o tom, že lidé megalitické kultury využívali kosmickou energii pro nás ne­známým způsobem a manipulovali s energií hmo­ty. Paleoantropologie se již vzdala snu o nalezení jednotného pranároda, který by byl tvůrcem me­galitických památek.

Nejstarší rituální stavba

 Zdůvodnit uvedenou stavbu nelze jednou větou, v dalším textu se o to pokusím a začnu otázkou: „Je možné postavit stejný areál kdekoliv na jiném místě?“. Odpovědět lze tak, že to možné je, ale areál nebude funkční. Základní podmínkou je, aby byl postaven na „vybraném místě“. Kde se taková místa nacházejí není všeobecně známo, ale lze je nalézt na planině Nazca. Zde na velké ploše budovatelé záhadných staveb zviditelnili zóny energetického rastru kosmické energie, který se nachází všude na Zemi. Vybraná místa jsou tedy energetické zóny, které mohou svou energii předávat jiné hmotě včetně organismů. Zóny produkují přírodní zdroje, jako jsou mořské proudy, ostatní vodní toky včetně vodních pramenů, rudná ložiska, lesní celky, bouřkové mraky apod. Hornina umístěná v zóně od ní přejímá energii. Z horniny se stal menhir, přemístíme-li jej mimo zónu, bude převzatou energii několik hodin ztrácet.

 Osm velkých mohyl na staveništi akumulovalo kosmickou energii jako hmota zikkuratů, pyramid, mounds, mešit, katedrál i dalších podobných staveb. Větší hustota zón uvnitř staveb zejména kruhových, funguje jako energetický zesilovač, stěny zemních jam vytvářejí stejný efekt. Energickou kapacitu vybraného místa lze navršit nejen další hmotou, ale také jejím tvarováním.. Obelisky, sloupy, menhiry, kostelní věže a jiné vysoké stavby získávají energii jednak sáním hrotem a také tím, že jejich konstrukce protíná trojrozměrný zónový rastr. Kromlech z pískovcových kvádrů postavený nad jámou akumuloval ve své hmotě energii stejně jako menhiry a zahušťoval energii svatyně energií sloupového efektu. Tři menhirové řady byly vybudovány pro zachycení a přivedení další energie do vybrané lokality. V pozdější době fungovaly na stejné podstatě vzestupné cesty pyramidových komplexů nebo umělé vodní toky pod planinou Nazca.
Z hlediska mého výzkumu mají objekty náboženského centra Nabta Plaja energetické vlastnosti stejné jako jiné sakrální stavby budované v pozdějších dobách.
Nejstarší náboženské středisko v Nabta Plaja lze tedy hodnotit tak, že bylo vybudováno v místě s energetickým přepětím. Navršením a tvarováním hmoty byla zvětšena jeho energetická kapacita, která měla pozitivní vliv na návštěvníky svatyně.
Neobvyklé hodnocení technické úrovně dávných kultur není v souladu se známými skutečnostmi, ale je nutné respektovat, že přechody energie lze experimentálně prokázat. Mnoho lidí se domnívá, že chronologii starých kultur předcházela neznámá technicky rozvinutá civilizace. Vědci na to reagují tím, že dosud nebyl nalezen jediný předmět, který by to prokázal. Velké množství megalitických staveb, u kterých nikdo nevysvětlil jejich účel, lze také považovat za svědectví.

Energie antických chrámů

Charakteristickým znakem řeckých, etruských a římských chrámů jsou obvodové řady vertikálně rýhovaných sloupů, za kterými byla umístěna ústřední síň se sochou boha. Sloupové fasády antických chrámů jsou všeobecně pojímány pouze jako okrasný architektonický prvek, ale podle mého výzkumu řady sloupů měly také funkci energetickou. Do svatyně mohli vstoupit jen kněží, pro shromáždění věřících byl stanoven prostor před budovou kde se nacházel obětní oltář. Z toho důvodu bylo nutné energetické přepětí nevytvářet v budově, ale v jejím okolí. Z hlediska poznatků, které popisuji na svých webových stránkách mohu k tomu podat následující výklad.

Energetické složky sloupů, které kopírují jejich tvary, vytvářejí křížením zón v okolí chrámu více zahuštěný energetický rastr, ve kterém se nachází větší množství energie. Je to patrné z grafu na www.miroslavprovod.com , kde jsou zóny znázorněny (pro přehlednost nejsou zakresleny interzóny ani energie interiéru chrámu). V případě, že by sloupy byly umístěny za obvodovou zdí uvnitř budovy, obvodová zeď by na vnější straně vytvářela pouze vodorovné zóny a energetické přepětí způsobené křížením zón by se nacházelo uvnitř budovy. Vertikální rýhování antických sloupů, které bylo předmětem různých úvah, má své opodstatnění. Zdvojnásobí se tím jejich plocha, délky zón a následně také energie. Energetický efekt sloupů v okolí chrámu byl pravděpodobně poprvé použit v Egyptě. Také je součástí architektury svatopetrského chrámu v Římě, kde celou délku Berniniho kolonády lemují sloupy, které v kruhovém shromažďovacím prostoru vytvářejí stejné energetické podmínky jako u antických chrámů. Další sloupovou kolonádu, ale dvoupodlažní, můžeme spatřit na shromaždišti poutníků v centru islámského světa v Mekkce. Podobná sloupořadí se opakují v ambitech různých sakrálních staveb.

Antika přispěla rozvoji v energetice staveb také apsidou a kopulí. I když kopule v menším provedení existovaly již ve starověku, pantheon v Římě svými kolosálními rozměry byl první stavbou toho druhu. Kopule se jeví jako nejúčinnější tvar pro koncentraci energie, na své vnitřní straně vytváří největší hustotu křížení zón a tím i největší energetické přepětí. O málo menší energetický efekt tvoří klenby všeho druhu. Stejně efektivní jsou kruhové a kruhu podobné půdorysy budov. Aby seznam používaných energetických tvarů byl úplný, chybí jmenovat ještě věže, které jsou v kontaktu s větší částí energetického rastru. Značný vliv na energetice stavby mají také hroty, kterými se podrobněji zabývám na webových stránkách.

Uvedené tvary hmoty, které vytvářejí energetické přepětí, lze sledovat na architektuře svatyň různých náboženství a lze také sledovat jejich vývoj. Vše pravděpodobně začalo v Sumeru, kde byly budovány věže a chrámy. V Egyptě to byly pyramidy, chrámy, sloupy a obelisky. Kultury, které neměly dostatek prostředků ani vědomostí na náročnější stavby, se musely spokojit s menhiry, dolmeny, hliněnými valy, kruhovými stavbami z kamenů apod. Skutečnost, že tyto kultury již znaly „věžový efekt“ pro získávání energie, nasvědčuje vztyčování menhirů, v některých případech vysokých více než deset metrů. Rovněž kruhové stavby potvrzují, že jejich stavitelé byly s energetikou hmoty seznámeni.

Ke stejným závěrům dospějeme hodnocením dalších staveb i v jiných dobách, které namátkově uvádím. Muslimské mešity se vyznačují převážně kopulemi, věžemi (minarety) a řadami sloupů uvnitř svatyně. Buddhistické chrámy byly vybudovány ve tvaru kopule nebo v kombinaci kopule a věže. Hinduistické chrámy mají věžovité tvary. Na velkém množství křesťanských staveb lze nalézt všechny tvary hmoty, které vytvářejí energetický zisk. Podle konstrukcí je také snadné určit, které byly postaveny na vybraných energetických lokalitách. Rituální stavby všech náboženství a všech dob byly budovány, aby ve své hmotě akumulovaly energii, která měla pozitivní vliv na zdravotní stav věřících.

Kruhové stavby

Machu Picchu, město v oblacích, stejně jako celá řada jiných historických staveb je pro současnou vědu záhadou, zejména hlediska jejího využití. Nejrůznější teorie se pokoušejí vysvětlit toto nádherné město, jeho zvláštní a impozantní stavby, chrámy a oltáře. Jedna teorie říká, že Machu Picchu bylo založeno jako nepřístupná strategická pevnost, podle jiné hypotézy bylo město poslední útočiště přeživších útočníků vládnoucí kasty, kteří se tam uchýlili poté, co byl zbytek říše ztracen. Další teorie říká, že zde šlo o obřadní místo pro pozorování hvězd, podle jiných se tu odehrávaly obřady, rituály apod.

Já se domnívám, že správná teorie může vyplynout pouze se zdůvodnění, proč lidé vynaložili tolik námahy s dovozem velkých žulových bloků přes hory a hluboká údolí, když jiné horniny byl v místě stavby nadbytek. Transport hornin představoval největší podíl pracnosti na celé stavbě, proto při tvorbě hypotézy tato stěžejní činnost nesmí být přehlížena pouze z toho důvodu, že v oblasti známých skutečností nelze nalézt odpověď. Tento případ není ojedinělý, horniny za stejných podmínek byly dováženy na Velkou pyramidu, Stonehenge a celou řadu dalších historických staveb.To je ale pouze jedna z více záhad uvedené stavby, myslím, že tvorba důvěryhodné hypotézy bude snadnější, dáme-li všechny otazníky do souvislosti.

Jednou z nepochopitelných konstrukcí je jakési ohrazené místo, jehož dvě stěny jsou k sobě v přesném pravém úhlu a protilehlá strana je tvořena dokonalým půlkruhem, je známa jako Torreon (Věž). A právě onen dokonalý půlkruh z kamenného zdiva vytváří záhadu celého objektu. Z hlediska mého výzkumu o žádnou záhadu nejde, podobné půlkruhy se v architektuře nazývají „Apsida“ a jsou zabudovány téměř do každé sakrální stavby. Katedrála v Chartres má velkou apsidu za oltářem vybudovanou z pěti apsid malých. Umístění více apsid za oltářem i mimo něj není vzácným jevem. Dosud se mělo zato, že půlkruhové zdivo je pouze okrasnou záležitostí, ale je snadné experimentem prokázat, že jde také o prvek energetický. Jeho funkce je podobná reflektoru světlometu s tím rozdílem, že zdrojem energie není žárovka, ale emisní proces aktivace horniny. Lze to ověřit opět na vodním toku – v přímém směru jsou jeho energetické složky symetrické, v ohybu jsou zahuštěny. Pro skeptiky musím ale použít jiný argument – experiment, kterým lze vše snadno ověřit bez použití virgule.

Potřebujete k tomu několik vybraných velkokapacitních kondenzátorů, které mají kvalitní izolant. Odborníkům nemusím popisovat, jak takové kondenzátory získat. Pokus má jednoduchý průběh – několik jich postavíme na několik dní do energetického místa a stejný počet do místa, kde se energie nenalézá. V energetickém místě zaznamenáme na elektrodách kondenzátorů nárůst napětí v milivoltech, v místech bez energie nárůst napětí nezaznamenáme. Nedoporučuji experimentovat takto v Machu Picchu, protože celý areál se nachází v energetickém prostoru dvou horských hrotů a rozdíl energetického zisku by mohl být méně výrazný. Smyslem Torreonu byla potřeba místního zvýšení energetické hodnoty. Kladného výsledku můžete dosáhnout v katedrále, když zkušební kondenzátory postavíte na oltář, a kontrolní mimo katedrálu. Stejné energetické vlastnosti jako půlkruhové zdivo mají také všechny druhy kleneb. Platí tedy, že v celé katedrále je energetické přepětí, v okolí oltáře je energie vlivem apsidy větší. Z energetického hlediska jsou konstrukčně nejdokonalejší muslimské mešity, dostatečný počet kopulových kleneb a hroty minaretů zajišťují pro stavbu energetický zisk.

Při kontaktu energetických prostorů je veškerá hmota v interakci při čemž dochází k vyrovnání energického potenciálu. Kondenzátory nacházející se v energetickém prostoru katedrály přebírají od stavby energii, stejný jev probíhá v katedrále u lidí, jejich buněčné membrány přejímají od stavby energii. Zde mají skeptici jedinečnou příležitost uvedený jev ověřit pomocí měřících přístrojů. Postačí k tomu dvojí měření napětí na buněčných membránách, před pobytem a po pobytu v katedrále. Omlouvám se lidem, kteří jsou přesvědčeni o jiném poslání sakrálních staveb, ale domnívám se, že v podstatě jsme stejného smýšlení. Nevidím rozdíl mezi tím, že v sakrální stavbě jsou v kontaktu s Bohem, nebo přírodní silou, kterou rovněž stvořil Bůh. Toto téma lze dále a široce rozvíjet, ale to ponechám odborníkům.

Vrátím se zpět do Machu Picchu na další záhadný objekt, kterým je „Chrám tří oken“. Tři okna byla součástí masivní zdi, vystavěné z dovezených kyklopských žulových bloků. Chrám má pouze tři stěny: jednu s okny vedoucími na východ a dvě zdi po stranách jako jakási ochranná křídla. Západní strana je otevřená, takže tam vzniká místo pro kamenný sloup, vysoký přes dva metry, po jeho stranách jsou umístěny dva vodorovné kameny, které k němu těsně přiléhají. Sloup stojí přesně naproti prostřednímu oknu. Stavba se třemi okny a protilehlým kamenným sloupem tvoří východní část komplexu a nazývá se „Posvátným náměstím“. Domnívám se, že jde o podobný případ jako u předchozího objektu Torreonu, pouze s tím rozdílem, že byl požadavek na vybudování méně energetického místa. Akumulátorem energie byla hmota kamenného sloupu a dvou kamenů. Zdrojem pro navršení energie byly tři masivní stěny z dovezených žulových bloků. Jejich energetické složky se v kamenném sloupu a dvou kamenů protínaly, a vytvářely potřebné přepětí. Požadovanou hodnotu bylo snadné docílit objemem hmoty zdiva.

Nejdelší zeď na severní straně je tvořena kyklopským zdivem rovněž z dovezené žuly, zbývá tedy se zamyslet nad potřebou transportu velkého množství odlišné horniny. Z informací, kterými disponuje současná věda nic vymyslet nelze, odpověď se nachází mimo mantinely známých skutečností. Na webových stránkách uvádím energetické grafy některých hornin a jejich kombinací. To ale nic neřeší, je to pouze náznak jakým směrem při dalším výzkumu postupovat. Mám zkušenost, že různé horniny nemají stejnou energetickou hodnotu, ale které jsou pro organismy prospěšné, o tom nemám ani tušení. Areál Machu Picchu má ještě mnohá další tajemství, ale snažit se je objevit bez potřebného výzkumu by byla pouze spekulace. Domnívám se, že celý areál měl stejnou funkci jako všechny sakrální stavby od zikkuratů přes mešity a katedrály až po naší dobu.

Pyramidy

I v tomto případě se odpověď nachází mimo lidské poznání a zní: „Byly to energetické zóny obrovské vodní masy, které v jediném okamžiku pokryly celou oblast a pohybovaly se rychlostí vodních vln v jejich směru“. Z ochranných reakcí zvířat vyplývá, že mají pravděpodobně ve svém těle receptory reagující na energetické složky. Zřejmě se to projevilo u nich jako bolestivá masáž v krátkých intervalech. Nepříjemný pocit probíhal jejich tělem ve směru vodních vln, a to je orientovalo na směr úniku. K této úvaze mne inspiroval příběh člověka, u kterého receptory po otravě olovem přestaly reagovat na teplo a reagovaly pouze na energetické složky. Podrobnosti jsou uvedeny na www.miroslavprovod.com ,. Domnívám se, že v neznámých receptorech zvířecích těl se mohou skrývat odpovědi i na jiná tajemství přírody jako např. orientace při dálkových přesunech ptáků nebo úhořů, ztráta orientace velryb apod.

Stejným způsobem jako pro pyramidové komplexy, byl také prováděn výběr staveniště pro komplexy mastab (ohrada – mastaba). Vzdálenost mezi ohradou a mastabou je rovněž 1 500 metrů, a vytváří pyramidovému komplexu paralelu (údolní chrám, vzestupná cesta, pyramida). Ohrady budované ze sušených cihel, v některých případech vysoké až 11 metrů, nebyly dosud zdůvodněny z hlediska využití. Ohrada situovaná do energetického prostoru řeky Nilu, zvětšuje ve své hmotě energetickou hodnotu. Další navršení energie uvnitř stavby je způsobeno křížením energetických zón v obdélníkovém půdorysu. Niky na ohradách označované jako okrasné prvky, mají také energetickou funkci. Zvětšují jejich plochu, a tím se prodlužují a příznivě tvarují energetické zóny. Údolní chrámy i ohrady fungovaly jako všechny sakrální stavby – doplňovaly svým návštěvníkům tělesnou energii. S podobnými stavbami se můžeme setkat v mnohem pozdější době u Keltů, kteří obvodové zdivo nahradili hliněnými valy.

Záhadou zůstává energetická zóna ve vzdálenosti 1 500 metrů od řeky Nilu, do které byly situovány mastaby a pyramidy. Odhaduji, že podobných zón je od pyramidy k řece Nilu více. Zóny jsou mezi sebou energeticky interaktivní a tím přichází v úvahu mnoho eventualit. Z energetického zmapování plochy mezi pyramidou a řekou by mohla vyplynout nápověda, to je ale práce pro celý štáb specialistů.

Každá nová myšlenka o neznámé energii v souvislosti s dávnými kulturami vyvolává v odborných kruzích pochybnosti a představu, že novou energii by mohla objevit pouze technicky vyspělá civilizace. Prchající stádo slonů před agresivními zónami přírodní katastrofy ale dokazuje, že kosmickou energii lze využívat i bez civilizačních znalostí dvacátého století. Jsou to pouze nepoznané přírodní zákony a reakce neznámých receptorů, které lze nalézt empiricky.

Domnívám se, že v historii používali lidé k identifikaci energetických složek citlivost jedinců, kteří svými receptory vnímali množství energie stejně jako zvířata. Virguli pro tento účel nelze použít, ta spolehlivě označí místo kde se energetické složky nacházejí, ale nereaguje na množství energie. Po bezvýsledné snaze nalézt měřící přístroj na energetické složky, jsem dospěl k závěru, že by mohl vyplynout z úspěšného výzkumu receptorů.

Zvony

V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně než je obvyklé - srdcem nahoru. Bylo to výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat - zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Zdůvodnění "nekatolický" se mi jevilo málo přesvědčivé pro množství pracných rekonstrukcí, zejména když se to netýkalo zvukového efektu a zavěšení nebylo viditelné. Abych se přesvědčil, jaký mohl být jiný důvod pro změnu v zavěšení zvonů, rozhodl jsem se celou věc zpětně prověřit. Výsledek se dostavil rychleji než jsem očekával, k důvodu nekatolický je nutné přidat důvod energetický.

Jako maketu věže jsem použil jeden metr vysoký mramorový šestihran o hmotnosti asi 200 kg a postavil jsem jej do energetické zóny. Pro přehlednost jeho energetickou hodnotu nebudu konkretizovat a označím ji jako základní. Bronzový odlitek zvonu o hmotnosti 1,5 kg jsem umístil na maketu věže (srdcem dolů) a po krátké době se její základní hodnota zvětšila téměř na trojnásobek. Při umístění opačném (srdcem nahoru) se základní hodnota věže zmenšila asi o 20 %. Tento pokus jsem mnohokrát opakoval vždy se stejným výsledkem. Není tedy o čem diskutovat, pracná rekonstrukce kostelních věží je tím dostatečně zdůvodněna. Ale nabízí se otázka, jak to s těmi hroty opravdu je, a experimenty pokračují.

Na maketu věže jsem umístil papírový model pyramidy o straně základny 32 cm, vně i uvnitř polepený hliníkovou folií. Základní hodnota věže se tím zvětšila o 250 %. Když jsem na maketu věže postavil model pyramidy obráceně (na její vrchol), základní hodnota věže se zmenšila o 30 %. Se stejnými výsledky jsem experimentoval i s jinými kovovými hroty. Vrcholy některých egyptských pyramid byly rovněž kovové, mohlo by být zajímavé s nimi v tomto směru dále experimentovat. Kovový hrot není ale podmínkou pro energetický zisk věžové stavby. Funguje to s menším energetickým ziskem i u obelisků s kamennými hroty. Obelisky mají stejnou energetickou funkci jako kostelní věže, tovární komíny nebo jiné podobné stavby - čerpají z energetického rastru energii a předávají ji hmotě ve svém okolí.

Kovovými hroty lze tedy manipulovat s energií hmoty v obou směrech. Je to nový poznatek, ze kterého plynou podněty pro další výzkum. Jsme o krok blíže neuvěřitelnému zjištění, že objevujeme energii, kterou lidé v naší historii již průběžně využívali.

Tažná lana

Zahi Hawass ve své knize “Pyramidy” uvádí: „Některé hrobky jsou zahloubené a přikryté obdélníkovými kamennými bloky o velikosti několika nákladních vagónů nebo malých domů a oddělené otevřenými šachtami”. Kvádry horniny o hmotnosti 400 tun zabudované do egyptských staveb nejsou ojedinělé. Mnoho opracovaných kamenů o hmotnosti několika set tun můžeme také spatřit v megalitických stavbách. Nepopisuji nic nového, snažím se jen navodit pozornost pro následující úvahu.

“Horniny o velké hmotnosti byly transportovány tažnými lany a lidskou silou”. Tak zní verdikt specialistů. Nepochybuji o tom, že o svém hodnocení pochybovali, ale nějaké zdůvodnění najít museli. Vyznělo by nedůvěryhodně kdyby napsali: “Naše technické znalosti nám neumožňují určit technologické postupy, kterými lidé v dávné minulosti uváděli do pohybu gigantické hmotnosti. Můžeme pouze konstatovat, že po neupraveném terénu přes přírodní překážky to nezvládne ani naše současná technika”. Nikdo by tomu neuvěřil a navíc by byly kladeny náročnější otázky jako např.: „Může člověk doby kamenné být na vyšší technické úrovni než civilizace našeho století?” Nic takového se nestalo, tažná lana s lidskou silou odbornou veřejnost uspokojila a v nesčetných publikacích jsou pojímána jako faktor. Kdo by s tažnými lany nesouhlasil, musel by navrhnout jiné řešení a to není snadné.

Podle mého názoru nejde jen o technologický postup při přepravě nadměrných nákladů. „Tažná lana” vytvořila blokádu pro další výzkum a odvedla pozornost od jiných otázek. Většina publikací s touto tématikou je převážně popisného charakteru, ale nesčetné odlišné úvahy napovídají, že přesný účel a funkce historických staveb nebyly dosud zdůvodněny. Dospěl jsem k závěru, že odpovědi na nejasnosti historických staveb vyplynou ze správného hodnocení transportu hornin. Není jednoduché k tomu dospět, řešení se nachází mimo oblast známých skutečností.

Na stránkách www.miroslavprovod.com (www v angličtině) popisuji průběh empirického výzkumu, ze kterého také vyplývají dosud neznámé vlastnosti hornin. Dáme-li je do souvislosti s něčím co musíme ještě nalézt, mohli bychom uspět. Domnívám se, že něco podstatného se skrývá v gravitaci. Naznačují tomu známá místa s neznámými vlastnostmi.

V oregonském Vortexu se nachází kruh, který má v průměru asi padesát metrů a uvnitř se projevují anomálie, které naše současné znalosti neumožňují zdůvodnit. Turisty udivuje, že postavíme-li sklenici na šikmou plochu kutálí se směrem vzhůru. Další atrakcí je patnáctikilová koule zavěšená na řetězu. Návštěvníci ji mohou spatřit jak visí „z úhlu”, čímž se popírají zákony gravitace. Koule se totiž kymácí tak, že se středu kruhu jen přibližuje. V tom směru člověk kouli postrčí docela snadno, mnohem těžší je vyklonit ji k okraji kruhu.

Podobná anomálie se nachází v Itálii poblíž papežova letního sídla u vesnice Rocca di Papa. Asi na sto metrech místní komunikace tu nefunguje zákon gravitace. Lidé zde zastavují auta a nechávají láhve a plechovky od nápojů kutálet na kopec. Místní mládež zde vyjíždí na kole do kopce, aniž by musela jedinkrát šlápnout do pedálů. Je snadné se přesvědčit jak zde auto s vypnutým motorem zvolna vyjíždí do vrchu. Nukleární fyzik Luciano Gelmi vylil vodu na asfalt a ohromeně přihlížel, jak teče po silnici nahoru. Podobná místa se nacházejí v Japonsku, v Polsku, v Německu a Skotsku.

Uvedené anomálie naznačují směr výzkumů, které nám mohou dát odpověď na otázku, jakou technologií prováděli lidé v dávných dobách transporty hornin. Lokality, na kterých se anomálie vyskytují, mohu označit jako místa kde dochází ke zvýšené koncentraci energetických složek. Jak ale uvádím na webových stránkách, energetické zóny mají kvalitativní hodnoty podle různých zdrojů a ty nelze identifikovat empiricky. Bylo by dobré kdyby na mé výzkumy navázaly instituce s vybavenými laboratořemi.  -  Únor 2005 - Miroslav Provod

Terorismus

Pro využití čárového kódu v boji proti terorismu mne inspirovala úděsná tragedie na univerzitě ve Virginii. Pomocí čárových kódů hmoty je možné zlikvidovat terorismus, šílené střelce, bankovní lupiče a podobné nežádoucí živly. V praxi se to projeví tak, že vhodně rozmístěná čidla spolehlivě označí místo kde se nacházejí náboje, trhaviny, drogy, alkohol i další zakázané látky. Po zkušenostech s vyhodnocením a rozlišením čárových kódů vodních toků, rozvodů vysokého napětí a některých kovů, mi připadá reálné, stejným způsobem vyhodnotit čárové kódy i jiných hmot. To se ale vymyká mým možnostem, nemám k tomu potřebné vybavení, ani nemohu zajistit zhotovení složitých softwarů, nehledě k tomu, že v dalším výzkumu mohou pokračovat pouze týmy specialistů.

Nepochybuji o tom, že výsledky pokračujícího výzkumu budou uplatněny nejen v boji s terorismem, ale budou využity také k jiným účelům. Projeví – li některá instituce zájem o další výzkum, jsem ji k dispozici. 

Dopravní nehody 

Policie ve svých obvodech eviduje úseky komunikací, kde z ne­vysvětlitelných důvodů dochází často k nad­měrnému počtu dopravních nehod. Jedna taková lokalita je část komunikace E7 poblíž Panenského Týnce v severních Čechách. Jde o přehledný úsek, přesto zde od roku 2001 při autonehodách došlo k 16 smrtelným úrazům. Nikdo dosud nevysvětlil, proč k haváriím dochází opakovaně jen na určitých místech, zejména když v mnoha případech jde o místa přehledná, kde by nehodu nikdo neočekával. K podstatě příčiny autonehod se můžeme přiblížit, dáme-li do souvislosti ona záhadná místa s poznatky výzkumu, který popisujeme na  http://www.miroslavprovod.com . Jde o stejný soubor jevů jako u megalitických nebo sakrálních staveb - hmota umístěná v energetickém místě s větším energetickým potenciálem, samovolně přejímá energii. Rozdíl je pouze v tom, že megalitické a sakrální stavby byly do energetických míst umístěny úmyslně, hmota komunikace, kde dochází k častým nehodám, protíná energetické místo čirou náhodou bez vědomi projektanta. 

Experimenty lze prokázat, že kosmická energie při samovolném přechodu na buněčné membrány se transformuje na energii elektrickou, stejně jako se transformuje při přechodu na elektrody vybraných velkokapacitních kondenzátorů.  Projíždí-li řidič motorového vozidla úsekem komunikace, která se vyznačuje zvýšeným energetickým přepětím, dochází na jeho buněčných membránách k nárůstu elektrického napětí. Ve většině případů je ale rozhodující, s jakým stupněm energetického přepětí řidič kritickým místem projížděl.  To v souvislosti s mnohými předchozími energetickými kontakty, které se sčítají, přivodí v myšlení negativní změny.  

Energetické působení se u lidí může projevit i jiným způsobem než autonehodami. Počátkem devadesátých let si profesor John Groe­ger z Surreyské univerzity povšiml nezvyklého nárůstu vražd na amerických silnicích a dálnicích. Řidiči osobních automobilů se po banální doprav­ní kolizi zprvu nevinné řidičské provokaci či ne­dorozumění, jichž bývá na každé frekventované silnici plno, na sebe vrhali tak zběsile, až obvykle jeden ze soupeřů padl k zemi s těžkým zraněním, nebo dokonce mrtev. V roce 1987 bylo v USA za­znamenáno 320 podobných útoků, z nichž většina skončila smrtí či těžkým zraněním jednoho ze sou­peřů. V roce 1994 již bylo zaevidováno 1150 těch­to konfliktů, jejichž následky byly označeny jako vraždy, případně vražedné pokusy.

Příčiny těchto tragédií shledal dr. Groeger jako velice banální a nepochopitelné. V drtivé většině případů zavdal podnět k násilnému útoku řidič blikající světly na automobil, který se dostatečně rychle neklidil z cesty a neuvolnil s očekávanou hbitostí prostor pro předjíždění. Předjíždějící po­tom volil silnější způsob vyjádření své nespokoje­nosti a narůstající nervozity. Začal obvykle troubit na klakson a poté se při předjíždění vyjadřoval už zcela jednoznačnými posunky a gesty. Konflikt byl rázem na světě, protože druhý řidič si nehodlal nechat líbit náznaky toho, že je paroháč, impotent či duševně vyšinutý ubožák, a začal agresivnímu kolegovi oplácet obdobnou mincí. V obou automo­bilových kabinách pak často převládlo šílenství s touhou zabíjet. Zvláštní je, že objekty útoků se stali ve stejné míře ti, kteří udělali za volantem chybu, stejně jako ti, kteří na banální chybu dru­hého bouřlivě zareagovali. Pozoruhodné na těchto případech je, že jsou na nich zúčastněni příslušní­ci všech společenských vrstev. 

Lidé nad sebou ztrácejí kontrolu nejen v auto­mobilech, stejně nepochopitelné jsou případy šíle­ných střelců ve školách i na veřejných místech. Podobné zkraty v myšlení, kdy člověk není schopen vyhodnotit následky svého jednání, lze registrovat také u jiných trestných činů. Vlivem ener­getického přepětí se lidé chovají jako pod vlivem alkoholu, třebaže v uvedených případech jeho po­žití nebylo prokázáno. Stejné anomálie lze vyvolat také jinými způsoby, které popisuji na http://www.miroslavprovod.com. Ty jsou mnohem záludnější, protože unikají pozornosti nejen postižené osobě, ale také osobám v jejím okolí. Manipulace s energetickým napětím hmoty nabízejí nejen u organismů celou řadu nových poznatků, od vyvolání nejrůznějších zdravotních poruch, přes posedlost tancem až po SHS.  Po zkušenostech z průběhu experimentů mohu doporučit, aby další výzkum tohoto fenoménu, zejména s vysokým napětím, byl prováděn pouze v laboratořích s dálkovým ovládáním a kontrolní stanoviště byla umístěna mimo zóny.